Redakce magazínu ICONIQ si letošní 26. ročník festivalu Colours of Ostrava nemohla nechat ujít. Přiznáváme, že před odjezdem jsme měli respekt – čtyři dny nabité hudbou, tisíce návštěvníků a desítky kilometrů nachozených mezi scénami zněly jako pořádná výzva. Nakonec jsme ale odjížděli s jedinou myšlenkou: byl to jeden z nejlépe zorganizovaných a nejpříjemnějších festivalů, jaké jsme kdy zažili.

Colours of Ostrava totiž není jen o hudbě. Je to promyšlený festivalový svět, kde vedle koncertů světových hvězd fungují inspirativní debaty, divadla, umělecké instalace i bohatý program pro rodiny s dětmi. Nechyběly rozlehlé chill-out zóny, kvalitní gastronomie ani zdánlivé detaily, které ale dělají obrovský rozdíl – například dostatek míst k odpočinku nebo volně dostupná pitná voda po celém areálu. Právě díky těmto maličkostem se můžete soustředit na to nejdůležitější – užít si festival naplno.

První dojmy: Nepodceňte ubytování

Pokud se na Colours of Ostrava chystáte poprvé, máme jednu radu hned na úvod – ubytování řešte s dostatečným předstihem. Hotely v Ostravě i blízkém okolí mizí dlouho před začátkem festivalu a kvalitní postel po celodenním maratonu mezi koncerty opravdu přijde vhod.

Samozřejmě existuje i festivalová klasika v podobě stanových městeček. Ta mají své neopakovatelné kouzlo a pro mnoho návštěvníků jsou nedílnou součástí celé atmosféry. Je ale dobré počítat s tím, že počasí umí být nevyzpytatelné. Letos se nad Ostravou několikrát přehnaly vydatné dešťové přeháňky a ne každý stan je na podobnou zkoušku připravený.

A jak to vyřešila redakce ICONIQ? Přiznáváme, že jsme tentokrát zvolili trochu punkovější variantu. Hotely byly beznadějně obsazené, a tak jsme nakonec přespávali v autě. Komfort to sice nebyl pětihvězdičkový, ale k festivalové atmosféře to vlastně tak nějak patřilo. Ráno rychlá káva, sprcha v festivalovém zázemí a mohlo se vyrazit vstříc dalším hudebním zážitkům.

Nejlepší koncerty redakce ICONIQ

Přiznáme se bez mučení – festival od středy do neděle bychom letos fyzicky nezvládli. Nakonec jsme zvolili zlatou střední cestu a do Dolních Vítkovic vyrazili ve čtvrtek a znovu v sobotu. O to víc nás mrzí, že jsme přišli o středeční vystoupení Skunk Anansie nebo Twenty One Pilots, která podle reakcí návštěvníků patřila k absolutním vrcholům letošního ročníku.

Naše festivalová cesta začala koncertem britských The Libertines. V čele s charismatickým Petem Dohertym, kdysi symbolem rock’n’rollového chaosu, dnes kapela působí mnohem vyzráleji, ale neztratila nic ze své autenticity. Jejich set byl syrový, energický a připomněl, proč patří mezi nejvýraznější britské indie kapely posledních dvou dekád.

Jen o pár kroků dál se odehrávala úplně jiná show. Japonská čtveřice ATARASHII GAKKO! rozpoutala na pódiu neřízenou explozi energie. Přiznáváme, že J-pop běžně nepatří mezi žánry, které bychom si pouštěli cestou do redakce, ale tohle bylo něco úplně jiného. Kombinace japonské tradice, precizní choreografie, humoru, punkové energie a moderního popu vytvořila jeden z nejneobvyklejších koncertních zážitků celého festivalu. Přesně ten typ vystoupení, který vás vytrhne z komfortní zóny a připomene, proč je dobré objevovat i hudbu, kterou běžně neposloucháte.

Příjemným překvapením byla také britská zpěvačka Paris Paloma. Křehká, téměř éterická osobnost s výrazným modrým pruhem přes oči dokázala publikum naprosto pohltit. Její hlas měl sílu i jemnost zároveň a závěrečná skladba Labour, která ji proslavila po celém světě, přišla v téměř filmovém okamžiku. Nad areálem se začaly stahovat mraky, ozval se první hrom a obloha jako by reagovala na každé slovo. Možná náhoda, možná kouzlo festivalů. Každopádně moment, který nám zůstane dlouho v paměti.

Upřímně ale… nejvíc jsme se těšili na Tata Bojs.

A nezklamali.

Koncert začal za deště. Lidé kolem nás tančili v barevných pláštěnkách, zatímco my jsme – věrní svému lehce punkovému přístupu – samozřejmě žádné neměli. A víte co? Vůbec to nevadilo. Naopak. Déšť dodal celému vystoupení zvláštní atmosféru, kterou si člověk nenaplánuje. Milan Cais, Mardoša a celá kapela ovládli druhou největší festivalovou scénu s naprostou lehkostí. Publikum zpívalo každou skladbu, tančilo navzdory počasí a po posledních tónech si hlasitě vyžádalo přídavek. Přesně takhle má vypadat festivalová euforie.

Když jsme si říkali, že silnější hudební zážitek už ten den přijít nemůže, na scénu nastoupil Moby.

A znovu nás přesvědčil, proč je jednou z největších ikon elektronické hudby. Jeho koncert byl citlivě vystavěným průřezem několika dekádami tvorby – od legendárních skladeb z alba Play až po novější tvorbu. Doprovodné zpěvačky byly naprosto fenomenální, videoprojekce perfektně podtrhovaly atmosféru a Moby mezi jednotlivými skladbami s publikem neformálně komunikoval. Překvapilo nás, jak dobře mu bylo rozumět a jak přirozeně celý koncert působil.

Po několika hodinách v dešti, nachozených kilometrech a nekonečné dávce emocí jsme měli pocit, že jsme ze sebe vydali úplně všechno. Ale právě takové chvíle jsou důvodem, proč se na festivaly vracíme. Domů jsme odjížděli unavení, promočení a s nohama, které protestovaly při každém kroku. V hlavě nám ale ještě dlouho dozníval Mobyho koncert a my jsme měli pocit, že se z téhle hudební cesty ještě chvíli budeme vracet zpátky na planetu Zemi.

Co nás překvapilo nejvíc

Na Colours of Ostrava nás ale nejvíc nepřekvapily samotné koncerty.

Překvapilo nás, jak dokonale celý festival funguje jako jeden organický celek.

Často se říká, že festivaly jsou hlavně pro mladé. Colours of Ostrava ale ukazuje pravý opak. Vedle sebe tu bez problémů fungují rodiny s malými dětmi, senioři, studenti, návštěvníci na vozíčku i lidé, kteří si přijeli jen na jeden jediný koncert. Nikdo tu nepůsobí nepatřičně. Každý si najde svůj vlastní program, tempo i místo, kde se cítí dobře.

Velkou pochvalu si zaslouží také organizace. Přes desítky tisíc návštěvníků jsme neměli pocit chaosu. Pohyb mezi scénami byl plynulý, orientace jednoduchá a zázemí fungovalo přesně tak, jak má. Obrovský dojem na nás udělalo také ozvučení jednotlivých scén. Ať už jsme stáli pod hlavním pódiem nebo na menších scénách, zvuk byl čistý, vyvážený a profesionální. Je to možná detail, kterého si člověk všimne až ve chvíli, kdy nefunguje. Tady fungoval na jedničku.

V posledních letech se objevily spekulace, že by se festival mohl v budoucnu přesunout jinam. Zatím to ale nevypadá, že by se tak mělo stát. A upřímně? Nedokážeme si to představit.

Právě Dolní oblast Vítkovic dává Colours jeho nezaměnitelnou identitu. Industriální vysoké pece, ocelové konstrukce, rezavé potrubí i monumentální tovární architektura vytvářejí kulisu, kterou nenajdete nikde jinde v Evropě. Ve dne působí fascinujícím dojmem, po setmění se mění téměř v filmovou scenérii. Hudba tady nezní jen z reproduktorů – odráží se od železných konstrukcí, mísí se se světly a vytváří atmosféru, která je stejně silná jako samotné koncerty.

Možná právě proto se sem lidé rok co rok vracejí.

A po letošní zkušenosti už víme, že příští léto budeme mezi nimi i my.

Tak zase za rok, Colours. ❤️