Jela jsem do Tokia s představami sushi podniků na každém rohu, v těch dalších jsem jako správný milovník-gurmán sushi snídala, svačila, obědvala i večeřela. Realita byla o dost jinde, ale hledání se nakonec vždy vyplatilo a odměnilo nás chuťovým zážitkem z nichž vždy ten aktuální předčil ten minulý. Naučili jsme se chodit vzpříma a dívat se nahoru. Ne kamsi do hvězdné oblohy, ale na svítivé neony, které zářily v jednotlivých patrech vysokých budov. Tam se totiž ukrývaly pravé chuťové orgie v podobě nejrůznějších restaurací.
Největším zážitkem byla ale obyčejná bistra s “running sushi”, tedy jezdícími talířky s různými druhy, kde stačilo houknout na kuchaře, který v mžiku připravil dva kousky na přání. Cenově se lišili vždy podle barev talířků, na konci tedy stačilo talířky spočítat a barevně odlišit a v našem případě se spokojeně odvalit za dalšími gurmánskými zážitky.
Ochutnali jsme i jiné speciality a pro Japonce “obyčejná jídla”-krevety v tempuře, různé druhy nudlí, pečené kuřecí chrupavky, sójové boby, které se loupou jako arašídy a přikusují hlavně k pivu. Denně jsme si kupovali benta-obědové i svačinové krabičky s připravenými pochutinami a naše závislost na sójové omáčce se prohlubovala den za dnem. Na ostrově Odaiba se zas nabídka restaurací zaměřila především na americkou kuchyni, steaky a burgery nevyjímaje. Ochutnali jsme zdravou variantu rýžového burgeru s krevetami v Mos Burger, místním fast food řetězci, který v Tokiu funguje od roku 1972.
Velkým zážitkem byl také legendární rybí trh v Tsukiji. Uvnitř se nejen prodávají nejrůznější druhy ryb, ale draží se tu také ty nejlepší tuňáci pro ty nejluxusnější restaurace na světě. Vyplatí se přijít už velmi brzy ráno, kdy začne ten správný frmol, prodejní zmatek a organizovaný chaos. My přišli ve dvě odpoledne. Kromě velké obří a dobře najedené kočky jsme jiné zvíře bohužel neviděli. Poslední rybáři se chystali k odchodu a z rybího trhu zbyly jen kusy ledu.
Byli jsme s přítelem pozváni mou japonskou kamarádkou Masako na večeři. Masako je profesorka na vysoké škole audiovizuálního umění a učí studenty grafický design a 3D technologie. Měla jsem možnost nahlédnout do třídy, kde počet “nakousnutých jablíček” předčil mé nejdivočejší představy. To jen technická odbočka mezi dalšími chody. Několik jejích studentů se k nám přidalo a my tak měli možnost poznat díky nim více z japonských zvyků a naučit se konečně správně jíst hůlkami.
Začali jsme saké, tradiční pálenkou z rýže. Masako pro nás vybrala několik tradičních chodů, z nichž u většiny jsem neměla ani tušení, o co jde. Několik věcí mě však zůstalo v hlavě dosud. Všechny chody byly podávány v mini mističkách, které putovali kolem celého stolu a každý si z nich odebral na ochutnání. Ze skvěle vypadajícícho grilovaného kuřecího špízu se nakonec vyklubaly kuřecí chrupavky-tamní chuťovka. Na závěr přinesla servírka jedno větší grilované kuřecí stehno, které před námi rozstříhala na několik mini kousků. Přikusovala se rýže zabalená v řase. Z porce, která by v Čechách stačila sotva pro jednoho, se nás najedlo devět. V mini porcích tkví zřejmě i kouzlo skvělých postav většiny Japonek. Pomáhá jistě také fakt, že jedí přirozeně v podstatě skoro jen ryby a rýži v různých úpravách.
Posílena několika drinky saké jsem v ten samý večer přijala pozvání na karaoke, místní velmi oblíbenou zábavu. Jak se umí Japonci bavit a jaké další zážitky nám Tokio připravilo pro vás mám v další, třetí a finální části.
Foto: Kamila Písaříková
