Vezměme si jako příklad e-mail, který usnadňuje život, ale zároveň v nás, jak píše týdeník Respekt, vyvolává pocity úzkosti, viny, a hlavně falešného naplnění. Úzkost může být vyvolaná samotným množstvím zpráv, které nám za den přijde a zároveň vyžaduje odpověď. Vina tím, že nestíháme na e-maily reagovat. A falešné naplnění přichází v momentě, kdy na vše odpovíme a dostaneme už zmiňovaný dojem uspokojení z dobře vykonané práce. Splnili jsme krátkodobý cíl, naplnili očekávání odesílatele e-mailu, ale v cestě ke snu nebo k vedení jednoduše spokojeného života nás to nikam neposune.

V éře, kdy měřítkem úspěchu je míra produktivity, nám může neustálý příliv e-mailů a odškrtávání nekonečných políček na to-do listech přivodit pocit, že jsme neuvěřitelně žádaní a zaneprázdnění. A protože jsme tak zaneprázdnění, snažíme se náš čas využívat co nejefektivněji. Jak říká Oliver Burkeman v článku na serveru Guardian, existují už i aplikace, které nám mají pomoci produktivně randit nebo se starat o děti, některé hotely ve Spojených státech dokonce ubytovaným přejí „produktivní pobyt“.

Pravdou je, že time management je ekvivalentem začarovaného kruhu. Čím více svůj čas řídíme podle jeho pravidel, tím silnější je pocit, že času máme čím dál tím méně. Cílem efektivního organizování dne totiž je, že večer budeme mít splněné všechny úkoly z to-do listu v co nejkratším čase a přijde vytoužený pocit života pod kontrolou. Ten ale nikdy nepřijde. Vždy se vynoří další a další e-maily nebo úkoly, jejichž splnění nám na několik vteřin zvedne hladinu dopaminu v mozku, z dlouhodobého hlediska nás ale nijak neuspokojí, spíše nás od opravdové práce vyrušují.

I přestože tento článek mluví o time managementu jako o fenoménu dnešní doby, podle Guardianu není problém efektivní organizace času nic nového. Už v prvním století našeho letopočtu o něm píše římský filosof Seneca a popisuje, že „mnoho lidí si uvědomí, že jejich život je u konce, zrovna, když se chystali začít žít“. Rozdílem je, že v té době lidstvo rozhodně nezažívalo produktivní horečku v takové míře jako dnes. A tím největším paradoxem je, že ekonomická stabilita nebo dokonce růst by nám měly umožnit pracovat méně, protože základní potřeby většiny populace ve vyspělém světě už jsou uspokojené. Takto však mozek nefunguje – čím více máme, tím více chceme a jsme ochotní pro to i více a zdánlivě efektivněji pracovat.

Největším mýtem o time managementu je, že nám umožní žít uspokojující život a zároveň budeme schopni držet krok se stále se zvyšujícími nároky zaměstnavatele nebo sebe samých. Neustálé vědomí o tom, kolik času nám zbývá na určitý úkol a kolik jich ještě máme před sebou člověka jen donutí se stresovat tím, jak mu minuty neúprosně prokluzují rukama. Možná to ani nezaznamenáme a mantra produktivity se nenápadně vplíží i do doby vyhrazené pro odpočinek. Na večírek jdeme proto, abychom získali kontakty, běhat jdeme proto, abychom zhubli, a do galerie se vydáme ne protože máme chuť tam zajít, ale abychom se kulturně obohatili a vyfotili něco na Instagram.

Efektivní plnění úkolů a to-do listů nám umožňuje jednu věc: vyhýbání se konfrontaci s důležitými, pro mnoho lidí děsivými, otázkami: „Jakým způsobem vlastně trávíme naše dny? Má to smysl? Naplňuje nás to?“ Některé povinnosti nám zajišťují přežití. Mnoho jiných ale potřebných vlastně vůbec není – i když bojovat proti kultu produktivity, ať už jste zaměstnanec/zaměstnankyně, šéf/ka či freelancer/ka, není jednoduché, musíme se smířit s tím, že nelze využít každou příležitost, která se naskytne a vyřešit každý problém, se kterým se na nás někdo obrátí v e-mailu. On se totiž často vyřeší i bez nás. A čím dříve si všichni uvědomíme, že produktivita a efektivita za každou cenu se nerovná kvalitě (ani práce ani života), tím lépe.