Milé dámy, můžete se prosím našim čtenářům blíže představit?

Nika: Školou právnička, vzezřením baletka, znamením lev, ale jinak hodná holka. Od rodinné tradice právniček jsem utekla k PR, kterému jsem se věnovala do doby, než mě hlas srdce přesvědčil odejít do Rakouska.

Máma: Lia Frouzová, v krátkosti Lia. Těší mě.

Babička: Skoro třicet let jsem působila jako právnička v Praze. Na důchod jsem se odstěhovala na samotu u lesa. Experimentuji na zahradě a každý rok si říkám: „Na jaře už nezaseju“.

Vlastníte atypický blog, který přichází se zajímavým třígeneračním konceptem. Kde se zrodila tato myšlenka a kdo všechno na něm tedy spolupracuje?

Nika: K blogu jsme přišly trochu jako slepý k houslím. K Vánocům jsem dostala krabici se zmuchlaným papírem a když už jsem se málem rozplakala jako malé dítě, že jsem nic nedostala, objevila jsem na kusu papíru adresu http://www.renika.cz/, kterou pro mě nechal zaregistrovat přítel. Původní myšlenka byla, že blog povedu s kamarádkou, ta se ale obávala, že by mu s malým dítětem nemohla věnovat dost času. Nicméně mě přesvědčovala, že myšlenku blogu nesmím zahodit, a tak namísto módního blogu dvou kamarádek vznikla idea tří generací. Když jsem doma mámě a babičce opatrně zmínila tento nápad, k mému překvapení se setkal se souhlasem.

Máma: Souhlasila jsem, ale pod mírným nátlakem.

Babička: Pod mírným? Vnučka vydírala nebohou stařenku. Vyhrožovala mi, že když nebude marnit čas blogováním, bude mě hodně často navštěvovat a pečovat o mě. Blog mi přišel jako menší zlo, protože jsem nevěděla, co to je a vlastně tomu dosud nerozumím.

Jak máte rozdělenou práci na blogu, o čem píšete, baví vás stejné věci?

Nika: Mé příspěvky spadají zejména do kategorie módy, a to hlavně v podobě mých outfitů. Občas ale odběhnu od oblečení k cestování nebo k jídlu. Nedávno jsme navíc vytvořily i kategorii rozhovorů, která mě hodně baví. Nejvíc práce ale zabere práskání bičem nad hlavami mámy a babičky, aby včas a dobrovolně poslaly svůj díl.

Máma: Já k jídlu neodbíhám, já jsem u něj pořád. Na blog ale píšu hlavně o designu (převážně z naší domácí dílny, kde recyklujeme všechno možné a převážně nemožné) a o kytkách (z naší domácí zahrady).

Babička: Já mám za úkol být vtipná.

Kde se berou nápady na originální články?

Nika: Na články mám babičku.

Máma: Přes články je máma.

Babička: Všechny články vycházejí z mého života. Vzhledem k tomu, že se z tragédií a trapasů léty stávají úsměvné příhody (a ty moje jsou z minulého tisíciletí) mají předpoklad být hodně legrační.

Pokud si správně pamatuji, bydlíte ve Vídni. Jak se zde ženy oblékají a co je pro ně typické?

Nika: Ničeho výrazného či typického pro vídeňské ženy jsem si nevšimla. Při bližším zkoumání najdete zajímavé detaily a zjistíte, že mají zálibu v luxusních značkách.  Platí to ale u dam nad 35 let a výš. Mezi mladými slečnami můžete naopak vidět určitou výstřednost, a to zejména co do barvy a střihu vlasů. Ve Vídni žije ale velké množství cizinců (30%) a centrum města je – podobně jako Praha – i plné turistů, je tedy otázkou, zda ženy, které jsem zaznamenala, byly opravdu Vídeňačky.

Co máte na Vídni ráda a co se Vám naopak nezalíbilo?

Nika: Ve Vídni mám ráda Štefana (mého přítele) :) mimo to se mi líbí zdejší architektura, která je podobná Praze a také široké kulturní možnosti, které město nabízí.

Zatím jsem si ale nezvykla na poněkud pomalejší a pohodové vídeňské tempo. Je to vlastně příjemné, ale byla jsem zvyklá na hodně rychlý rytmus a nejsem člověk, co vydrží moc v klidu. Ještě ani po roce jsem si tedy na tuhle změnu nezvykla, ale jsem si jistá, že to časem velmi ocením.

Sledujete některé české či zahraniční módní blogy, berete si z nich inspiraci?

Nika: Když jsme s blogem začínaly, četla jsem hodně blogů, měla jsem pocit, že když samy píšeme, musíme sledovat ostatní a vše znát. Pak jsem dostala pocit, že se z toho stal závod, zvolnila jsem a spíš si teď pomalu hledám blogy, které nejsou nutně nejznámější (i když i některé z nich samozřejmě sleduji), ale které jsou mi blízké.

Blog, který mě hodně baví a inspiruje je úžasná Garance Dore (zrovna příklad jednoho z těch nejznámějších). Vzhledem ke gigantičnosti tohoto blogu zde ale postrádám užší individuální navázaní s autorkou (což je zcela pochopitelné a asi nevyhnutelné při takové sledovanosti). Tento osobní přístup si ale zase vynahradím třeba u českého designového blogu Bára Perglová, kde si troufnu říct, že jsme se s Bárou staly prostřednictvím blogu kamarádky. U obou zmíněných blogů si ráda přečtu i texty, u jiných sleduji hlavně fotky, a to pak nejčastěji přes Instagram. A ano, čerpám, ale opatrně, aby se z inspirace nestala kopie.

Babička: Sleduji jeden jediný blok, ano blok s „k“. Je to ten, který mám vždy připravený na stole, abych si do něj zapsala, co mám udělat.

Niko, nedávno jste pro Iconiq nafotila stylový deníček. Kdo vás fotografoval a jak probíhaly přípravy?

Nika: Pro Iconiq mě fotil kamarád (Glenneroo), se kterým spolupracuji i na focení outfitů pro blog. Glenn je velmi spontánní a pohodový, a tak jsme zvládli focení všech 7 outfitů během jednoho odpoledne (trvalo nám to asi 5h). Pro zjednodušení jsme vybírali lokality v blízkosti mého bytu, ale i tak jsem se nevyhnula převlékání za stromy v parku a doma to vypadalo jak po výbuchu. Abych něco nepopletla nebo nezapomněla, udělala jsem si tahák, kde jsem měla všechny kombinace nafocené na mobilu.

A závěrem mě zajímá, jaký je váš, maminčin a babiččin oblíbený kousek ve skříni, bez čeho se prostě a jednoduše neobejdete?

Nika: Mám pocit, že se neobejdu bez ničeho, co mám ve skříni, proto asi také praskají ve švech. Ač se neschopnosti něco vyhodit bráním, nic na plat, geny člověk asi nezapře.

Máma: Dobře padnoucí džíny a pohodlné boty (mám ráda zejména mokasíny).

Babička: Móda mě zajímala v době, kdy tepláky byly považovány za společenské oblečení. Vždy jsem dělala věci opačně a díky zásobě látek, vynikající švadleně a mým nápadům jsem chodila elegantně oblečena. Důkazem mohou být mé ručně malované šaty, které jsem měla na maturitním plese nejen já, ale po padesáti letech i Nika. Po šedesáti letech mi došla výhoda teplákové módy a neobejdu se bez montérek.

Foto: Archiv blogu Renika.cz