Josefína Bakošová už není Chi-Chi

Josefína Bakošová je etablovanou českou módní návrhářkou a rovněž kreativní ředitelkou pražské galerie Harddecore. Její kariéra započala přibližně v roce 2007, kdy svoje exkluzivní autorské kolekce začala navrhovat pod značkou Chi-Chi. V roce 2014, s příchodem nové dámské kolekce Podzim/Zima 2014/2015, se Josefína rozhodla opustit značku Chi-Chi a představuje svoji tvorbu pouze pod svým jménem “Josefina Bakošová”.

Josefína většinou sází na ležérní a propracované střihy, jemnou eleganci a především kvalitní materiály. Při svém navrhování má ráda variabilitu, takže s jejími kousky si můžete pohrávat. Josefínin design je unikátní a velmi osobitý, přesto se v tomto stylu našla celá řada žen.

Dříve jste pracovala pod značku Chi-chi. Proč jste od této značky ustoupila a vrátila se ke svému jménu?

Název vznikl pro duo návrhářek. Původně jsem začínala ještě s kolegyní. Každá jsme sice navrhovaly své vlastní kolekce, ale chtěly jsme najít název, který nás propojí. Nicméně spolupráce vydržela zhruba rok a já se poté rozhodla název značky si ponechat, jelikož již byla zavedena a oblečení se prodávalo již na několika místech v Praze. Postupně jsem ale zjišťovala, že lidé vůbec netuší, kdo za touto značkou stojí a to mě pochopitelně začalo vadit. Chtěla jsem tedy udělat zásadní krok a začít vystupovat sama za sebe, a tak začala používat jen své jméno.

Neztratila jste touto změnou své zákaznice? Rychle se všichni zorientovali v této změně?

Myslím, že ani ne. Lidé to berou vcelku pozitivně, i když na nedávném vánočním designSupermarketu jsem dostávala otázky, zda nějak nesouvisím se značkou Chi-chi, ale vyloženě s negativní reakcí jsem se nesetkala.

Svou práci prodáváte, tvoříte v prostorách, které jsou tak trochu neobvyklé, nicméně nutno říci, že velmi zajímavé. Proč právě tento starý nebytový dům na Senovážném náměstí?

V novém prostoru jsem zhruba dva roky. Prostor je to inspirativní svou historií. Najdete zde řadu zajímavých prvků, skrytých vitráží, dveří, maleb. Zároveň v tomto domě sídlí řada kreativních lidí, kteří se navzájem svou prací motivují a inspirují.

Nemohu se nezeptat na již klišé otázku, která se nyní často ve spojení s českou módou pokládá. Dá se v Čechách módou uživit? Jaký tip marketingu, propagace je z vašeho pohledu zcela zásadní pro jasný úspěch?

Z pohledu mého je to velmi těžké. Já sama hledám ten správný tip a jasnou strategii. Teprve nedávno jsem oslovila Kristínu Nedvědovou ke spolupráci v oblasti PR. Co se týká módních týdnů v Čechách, tam je účast jistě důležitá. Přehlídky jsou vždy příjemné a bezesporu ukážou mou práci. Problém však vidím v lidech, v publiku, které se těchto událostí účastní. Není to cílová skupina, která poté půjde a šaty si koupí. Z mého pohledu jsou to lidé z oboru, kteří se o módu sice zajímají, ale ve finále tím zákazníkem nejsou a často ani velkou podporu návrháři neposkytnou. Nejdůležitější jsou nákupčí a těch je v Praze stále poskromnu. Dobrou zkušenost mám s Designblokem, který díky prostorům, které si můžete v podstatě pronajmout, detailně představíte svou práci, máte možnost osobního kontaktu s lidmi, máte více času i příležitostí je oslovit. Zároveň během té doby tím daným prostorem proudí podstatně vyšší počet lidí než těch, kteří na 20 minut usednou do lavic u přehlídkového mola.

Showroom Josefíny Bakošové

Co je pro vás důležitý aspekt k cestě ke klientce?

Tím nejdůležitějším je kamenný obchod. Nestačí showroom, ateliér. Je důležité mít klasický kamenný obchod, kam jednou zákaznice zavítá a je pak na mě, aby se k nám pravidelně vracela. Dalším přímým zásahem jsou fotografie v časopisech. Vidíte fotografii šatů, které se vám líbí, u nich přímo odkaz od koho jsou a kde je můžete zakoupit. To opravdu hodně funguje.

Chcete svou módu ponechat ryze v Česku nebo máte choutky dostat ji i za hranice?

Ano právě v tuto chvíli vyjednáváme o prodeji mých kolekcí do Izraele a Norska. Já i Kristina jsme v Izraeli trávily hodně času a vytvořily si tam síť přátel, kteří nám nyní s touto věcí vřele pomáhají. Snažíme se oslovit zákazníky i přes české centrum v Tel Avivu a velkou oporou nám je i Anička Nosková (fashionbook.cz).

Proč si myslíte, že právě Izrael a Norsko jsou to pravou destinací pro váš styl?

V Tel Avivu je řada mladých lidí, kteří mají peníze a chuť jít do neznámého. A zároveň máme od jejich návrhářů zpětnou vazbu, že tvoříme z těžkých a pevných materiálů, které lidé v Izraeli mají ve velké oblibě. Norům vyhovuje to samé díky zimě, která tam vládne. A určitě barevnost, kterou já volím, je jim hodně blízká.

Návrhářka ve svém obchodě Hardcore

A jaká je tedy vaše česká klientka?

Dá se říci, že mé zákaznice se vyvíjí se mnou. Na svém počátku to byly logicky mladé slečny, ale za poslední dva roky se to hodně změnilo a do ateliéru zavítá spíše žena mezi 30-40 lety, ale mám i zákaznice nad 60 let, které pracují v oborech jako architektura. Ráda navrhuji pro ženy, kterou jsou v jádru rovněž spíše kreativního ražení. Právnička se bojí extravagance, kterou z kolekcí cítí.

Zpět tedy k vašim počátkům. Původně jste vystudovala grafický design se zaměřením na kostým. Proč ne rovnou návrhářství?
Nejdříve jsem studovala grafický design, poté jsem byla rok v Izraeli a po návratu jsem toužila jít studovat na UMPRUM. Nicméně mezitím jsem viděla několik divadelních her od bratří Formanů, které mě totálně oslovily. Tento tzv. 3D rozměr mě uchvátil a já nastoupila na DAMU. První rok mě tento divadelní svět hluboce oslovil. Byla jsem naprosto nadšena. Postupně nadšení upadalo. Realita byla najednou velmi odlišná. Divadelníci jsou specifická skupina, která nevyhovuje každému a je těžké se v ní prosadit. Je na mě příliš chaotická, nervózní, hektická.

Kdybyste nyní přesto dostala nabídku na kolekci divadelních kostýmů, odmítla byste?

Občas nabídku dostanu, ale odmítám. Neodmítám návrhy, ale práci s herci a režiséry. Nicméně posledních pár měsíců mě tato myšlenka provází. Možná bych i ano řekla, ale pouze nějaké moderní hře, kde lze použít třeba světelný design. Tradiční historické kostýmy bych určitě odmítla.

Petra Nesvačilová je již od roku 2007 tváří vaší značky. Proč právě Petra?

Petra je pro mě zajímavá osobnost. Je mimořádně všestranná. A líbilo se mi, že to byla ona, kdo se chtěl seznámit se mnou a postupně vzniklo přátelství a krásná spolupráce.

Michaela Hošková v dílně návrhářky

Vaší poslední kolekcí jsou noční košilky. Je to trochu neobvyklé udělat řadu nočních košilek, kterým se v Čechách ještě moc pozornost nevěnuje. Kde se vzala inspirace?

Je to jednoduchý. Minulý rok jsem skončila na deset dní v nemocnici. Když jsem tam viděla ty příšerné košile a župany, inspirace byla na světě. Když ráno vidíte upravenou krásnou ženu, jak přichází do nemocnice a za pár okamžiků je zní zoufalá pacientka, musíte s tím zákonitě něco udělat. Proto jsem se rozhodla vyrobit župany připomínající kabáty, aby i nemocniční oblečení mělo tvář, ve které se nestydíte jít před nemocnici vyprovodit svou návštěvu. Košilky jsem se snažila udělat dvouvrstvé, aby ve chvíli, kdy si zapomenete onen župan, jste se nedostala do nepříjemné situace zvědavých očí.

Jako matka se musím zeptat matky tří dětí, jak dokážete skloubit kariéru a rodinu. Jde to vůbec? Nemáte někdy výčitky?

Samozřejmě, že mám, asi jako každá máma, která pracuje. Nic nejde dělat stoprocentně, nicméně na druhou stranu šťastná matka šťastné dítě a já bych bez práce a tvorby šťastná nebyla.

Máte tři dcery. Už pozorujete u některé z nich kreativní sklony nebo svou případnou následovnici? Jak to s vámi v dětství?

Já jsem vyrůstala v rodině umělců. Můj dědeček byl sochař, otec malíř a maminka varhanice. Ty tendence ke kreativitě jsem tedy měla vždy, ale nikdy jsem neměla touhu dělat módu. Nikdy jsem nebyla ta holčička, co se ráda parádí a celý den řeší oblečení před zrcadlem. To mě postihlo až na střední škole, kdy jsem si začala přešívat oblečení ze Secondhandů. Vždy jsem vlastně módou opovrhovala. Nikdy jsem módu nepovažovala za umění, vždy mi přišla spíše povrchní nevycházející z duše. Pro mě to byl doslova šok, když mě móda začala bavit. Jako malá jsem si myslela, že budu sochařka.
Nejstarší dcera Františka (12 let) se už kurzu módního návrhářství účastnila a baví jí to. Nedávno mě dokonce holčičky s manželem překvapili tím, že si založili firmu na vyrábění šperků. Takže asi blízko designu a módy pravděpodobně zůstanou.