Osobní film Pepy Lubojacki vznikal několik let a začal jako velmi intimní snaha pochopit, proč její blízcí propadli závislosti a skončili bez domova. Záběry z mobilního telefonu, rodinné fotografie, vzpomínky, animace vytvořené pomocí umělé inteligence i syrová realita se proměnily v dokument, který letos triumfoval na Berlinale. Nyní má před sebou další velkou výzvu – reprezentovat Česko v boji o Oscara.
Je to jeden z nejpozoruhodnějších českých filmových příběhů letošního roku. Dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato režisérky Pepy Lubojacki vznikal převážně na iPhone a z velmi osobní potřeby porozumět vlastní rodině. Sleduje jejího staršího bratra a dva bratrance, kteří se potýkají se závislostí a životem bez domova.
Film přitom není klasickým sociálním dokumentem, který by se na své protagonisty díval z bezpečného odstupu. Režisérka je jejich příbuznou. Je součástí příběhu, který natáčí. A právě tato osobní pozice dává filmu jeho mimořádnou sílu.
V únoru 2026 si Lubojacki z Berlinale odvezla Berlinale Documentary Award za nejlepší dokumentární film a zároveň Caligariho cenu, jedno z významných nezávislých ocenění festivalu. Pro český dokument šlo o historický úspěch – film s českou stopou tuto hlavní dokumentární cenu Berlinale získal poprvé.
Příběh, který začal doma
V centru filmu není závislost jako abstraktní společenský problém. Je to závislost konkrétních lidí, které režisérka zná celý život.
Pepa Lubojacki se snaží pochopit, proč její starší bratr a dva bratranci žijí bez domova a proč se jejich životy postupně dostaly do spirály závislosti. Film tak zároveň sleduje několik členů jedné rodiny a rozdíl mezi jejich společným dětstvím a jejich velmi odlišnou současností.
Právě rodinná perspektiva je zásadní. Režisérka není nezúčastněným pozorovatelem. Je někým, kdo se snaží pomoci, někým, kdo má strach, někým, kdo někdy neví, co dál.
A film proto neklade jen otázku, proč člověk začne být závislý. Zajímá ho také, co závislost udělá s lidmi kolem něj. Kde končí pomoc a začíná kontrola? Jak dlouho lze někoho zachraňovat? A kdy je naopak nutné přijmout skutečnost, že druhého člověka nelze zachránit proti jeho vůli?
Právě tuto hranici mezi láskou, péčí a sebezáchovou považují tvůrci za jedno z ústředních témat filmu.
Pět let života jedné rodiny
Na filmu je mimořádné také to, jak dlouho vznikal. Podle Reflexu Lubojacki dokument natáčela pět let, převážně pomocí mobilního telefonu.
Nejde tedy o projekt, při kterém by filmový štáb přijel na několik týdnů do života protagonistů, natočil materiál a odjel. Kamera byla součástí režisérčina každodenního života.
I proto je výsledný film tak intimní. Mobil umožnil zachytit situace, do kterých by klasická filmová technika možná vůbec nepronikla. Kamera nebyla vždy profesionálním zařízením postaveným před člověka. Byla součástí osobního kontaktu.
Podle Slovenského filmového ústavu se slovenský koproducent Matej Sotník k projektu připojil v roce 2021. Následující rok získal projekt podporu Slovenského audiovizuálního fondu. Film následně vznikal jako česko-slovenská koprodukce.
Českou produkci zastupuje společnost CLAW films, producentkami jsou Klára Mamojková a Wanda Kaprálová. Slovenským koproducentem je Guča Films a na filmu se podílela také Česká televize a FAMU. Projekt získal podporu mimo jiné od Státního fondu audiovize, Eurimages, Pražského audiovizuálního fondu a Slovenského audiovizuálního fondu.
Mobil místo velkého filmového štábu
Jedním z nejzajímavějších aspektů filmu je jeho vizuální forma.
Velká část materiálu vznikla na iPhone. Vedle něj ale tvůrci použili také klasicky natočené záběry. Výsledkem je záměrný kontrast mezi profesionálně komponovanými obrazy a syrovými mobilními záznamy.
Czech Film Center popisuje film jako časosběrnou kroniku závislosti vyprávěnou v první osobě. Právě kombinace různých obrazových formátů umožňuje propojit přítomnost s minulostí a zároveň ukázat, jak se vzpomínky jednotlivých členů rodiny promítají do současnosti.
Mobil zde tedy není jen levnější alternativa ke klasické kameře. Stává se součástí vyprávění.
Rodinné fotografie ožívají díky AI
Lubojacki ale nezůstala pouze u dokumentárních záběrů. Film pracuje také s rodinnými fotografiemi, stylizovanými vzpomínkami, grafikou a umělou inteligencí.
Staré fotografie z dětství jsou pomocí AI animovány a dostávají nový život. Právě kontrast dětských fotografií a pozdějších osudů lidí, které na nich vidíme, patří podle reflexe filmu k jeho nejsilnějším vizuálním momentům.
Výraznou součástí filmu je také grafický design a textové intervence. Podle České televize tak vzniká „pluralitní hlas“, ve kterém se současnost neustále vrací k minulosti.
Nejde přitom o samoúčelnou technologickou atrakci. AI zde pomáhá pracovat s pamětí – s něčím, co už neexistuje v původní podobě, ale stále ovlivňuje přítomnost.
Nečekejte klasický příběh o závislosti
Kdyby se holubi proměnili ve zlato není filmem, který by divákovi nabídl jednoduché vysvětlení nebo návod.
Lubojacki se podle dostupných materiálů postupně dostává také k tématům mezigeneračního traumatu a kořenů závislosti. Film proto neřeší pouze to, co se děje „teď“, ale snaží se hledat hlubší souvislosti v minulosti rodiny.
Důležité je také to, že dokument neslibuje snadný happy end. Reflex upozorňuje, že zázračné rozuzlení nepřichází. Místo něj přichází něco jiného – porozumění.
A právě to je možná jedna z nejdůležitějších myšlenek celého filmu.
„Mluvit o závislosti bez studu je potřeba“
Po berlínském vítězství režisérka zdůrazňovala, že film nevnímá jen jako osobní rodinnou výpověď.
„Mluvit o závislosti bez studu je potřeba,“ řekla Lubojacki po oznámení českého oscarového kandidáta. Podle ní si lidé se závislostí i lidé žijící na ulici zaslouží základní lidský respekt.
Právě stud, odsuzování a společenská neviditelnost jsou dalšími vrstvami filmu.
Při přebírání ceny na Berlinale Lubojacki řekla, že lidé bez domova nebo lidé se závislostí se mohou stát pro společnost neviditelnými. Ocenění podle ní znamenalo, že se pozornost na tyto lidi alespoň na chvíli obrátila.
Porota Berlinale přitom ocenila její „vynalézavý režisérský hlas“. Film podle ní dokázal překročit běžné hranice dokumentární tvorby.
Berlinale: dva velké úspěchy
Film měl světovou premiéru na Berlinale v sekci Forum, která se zaměřuje mimo jiné na formálně odvážnější a experimentální filmovou tvorbu.
A právě Berlinale se stalo jeho velkým průlomem.
Nejdříve získal Caligariho cenu, kterou uděluje nezávislá porota filmům ze sekce Forum. Následně přišlo ještě prestižnější vítězství – Berlinale Documentary Award za nejlepší dokumentární film.
Caligariho cena je udělována od roku 1986 a odkazuje k německé filmové klasice Kabinet doktora Caligariho z roku 1920. Český ani slovenský film ji před Lubojacki podle ČT24 dosud nezískal.
Co na film říkali diváci?
Režisérka po Berlinale mluvila o reakcích publika jako o krásných, ale zároveň děsivých. Důvodem bylo především zjištění, že její rodinná zkušenost není výjimečná.
Po projekcích za ní přicházeli lidé, kteří měli podobnou zkušenost se závislostí ve vlastní rodině. Film se tak z původně velmi osobní výpovědi stal něčím, v čem mohou nacházet vlastní příběhy i lidé, kteří autorku vůbec neznají.
To je u podobně intimních dokumentů zásadní moment. Režisérka totiž původně natáčela proto, aby porozuměla vlastní rodině. Festivalové publikum jí ale následně ukázalo, že příběh, který považovala za osobní, má mnohem širší přesah.
Česká premiéra proběhla ve Varech
Po Berlinale se film představil také českému publiku. Českou premiéru měl na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary 2026, kde byl zařazen do sekce Zvláštní uvedení.
Do běžné české kinodistribuce film vstupuje 24. září 2026 a distributorem je Aerofilms.
Film má délku přibližně 110–111 minut. Czech Film Center jej uvádí jako česko-slovenský dokumentární debut režisérky Pepy Lubojacki.
A teď přichází Oscar
Po Berlinale přišla další velká zpráva.
Česká filmová a televizní akademie vybrala Kdyby se holubi proměnili ve zlato jako českého kandidáta na Oscara v kategorii mezinárodní celovečerní film. Rozhodnutí oznámila 19. srpna 2026.
Je důležité říct, že film už není pouze „nadějí“ českého filmu. Česká akademie ho skutečně oficiálně vyslala do oscarového klání. To však ještě neznamená nominaci.
V dalším procesu bude americká Akademie filmového umění a věd vybírat užší patnáctičlenný výběr. Ten má být zveřejněn 15. prosince 2026, zatímco konečné nominace budou oznámeny 21. ledna 2027. Slavnostní předávání Oscarů se uskuteční 14. března 2027.
Lubojacki tak čeká ještě několik kol velmi silné mezinárodní konkurence.
Zajímavá je i historie českých Oscarů
Český film se do finální pětice nominovaných v kategorii mezinárodní film naposledy dostal za rok 2003, kdy nominaci získaly Želary.
Do užšího výběru se v minulosti dostaly také filmy Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, Vesničko má středisková, Obecná škola a Musíme si pomáhat.
Posledním českým vítězem Oscara za nejlepší cizojazyčný film zůstává Kolja Jana Svěráka z roku 1996.
Pro Lubojacki je tedy už samotný výběr významným úspěchem.
Proč právě tento film?
Prezident ČFTA Ivo Mathé po oznámení výsledku upozornil právě na kombinaci několika faktorů: film už má za sebou vítězství na jednom z nejprestižnějších světových festivalů a zároveň získal Caligariho cenu, která oceňuje díla překračující běžné hranice filmového jazyka.
Podle Mathého právě tato kombinace mohla akademiky přesvědčit, aby snímek vybrali.
Je to ostatně poměrně logická volba. Kdyby se holubi proměnili ve zlato totiž není jen filmem o závislosti. Je to zároveň film o rodině, paměti, bezdomovectví, vině, péči, hranicích osobní odpovědnosti a o tom, jak obtížné je přijmout člověka, kterého milujeme, pokud se rozhoduje jinak, než bychom si přáli.
A především je to film, který dokázal proměnit velmi konkrétní rodinnou zkušenost v univerzální příběh.
Film, který nechce soudit
Možná právě proto je Kdyby se holubi proměnili ve zlato tak silný.
Neříká jednoduše, kdo je viník. Nehledá jednoho člověka, který všechno způsobil. Neslibuje, že láska dokáže automaticky vyřešit závislost. A nesnaží se ani své protagonisty idealizovat.
Režisérka se naopak sama stává součástí procesu hledání odpovědi. Někdy pomáhá. Někdy selhává. Někdy má vztek. Někdy je unavená. A postupně zjišťuje, že pochopit něčí závislost neznamená automaticky vědět, jak ji zastavit.
Film tak nakonec není jen portrétem lidí na okraji společnosti. Je také portrétem člověka, který se učí, že milovat někoho neznamená mít nad jeho životem kontrolu.
A možná právě proto se z filmu natočeného převážně na obyčejný iPhone stal jeden z nejvýraznějších českých dokumentárních počinů posledních let.
Kdyby se holubi proměnili ve zlato vstoupí do českých kin 24. září 2026. A ještě předtím už bude jasné, zda se český filmový „holub“ dostal mezi patnáct oscarových finalistů.
