Specifický design
Japonská architektura je dnes považována za spíše historicky ucelený soubor technik než funkční směr praktického designu. Z hlediska obecné struktury se přísně drží nastavených parametrů: sloupky a překlady, vedené formou nosných trámů, podporují velkou a jemně zakřivenou střechu. Stěny jsou spíše tenké, často pohyblivé, a bez výjimky nejsou nosné. Chybí oblouky a vzletné tvary, vše je přísně funkční a účelné. Jednoduchost uspořádání se pak zrcadlí i v interiérech. Jejich hlavní charakteristikou je fluidní otevřenost. Místnosti nejsou zpravidla ostře definovány, pohyblivé stěny a předěly z papíru mohou měnit jejich proporcionalitu. Vstupní hala tak může být čajovým salónkem, jídelnou, ložnicí i chrámem. Programové rozdělení není až na výjimky pevné, konstantním prvkem je jen harmonie. A prakticky každou místností je do interiéru umožněn jistou formou průnik vnějšího prostředí, ať už formou výhledu do udržované zahrady, nebo na přírodní scenérii.
Zánik japonské architektury?
Japonská architektura zrcadlí životní filozofii i náboženství, a nedává prostor náhodě. Každý předmětem, každý kus nábytku, tu má své opodstatnění. Jednotlivé prvky jsou mírně potlačeny nebo akcentovány v jednotlivých stylech jako Nara, Asuka, Heian a Kamakura a jejich podrobnější rozbor by byl nad rámec článku. Společné je jim ale jediné. V moderní architektuře Japonska už dnes prakticky nemají místo. Mění se doba a čas, a na prostou krásu a harmonii se už dnes tolik nesází. Ne každý s tím ale souhlasí. Původnost a tradice má stále váhu, zejména pro starší obyvatele Japonska. Příkladem mohou být dva šedesátiletí manželé a jejich vystudovaný čtyřicetiletý syn žijící v domě ve městě Mukō. Sídlo je součástí prefektury Kjótó, která v posledních deseti letech zažívá velmi dynamický rozvoj. Mukō je město s historií, pamatuje ještě časy dávných císařů. Původní zástavba jen těžce dorovnává požadavky na současné moderní bydlení, rozvoj dopravní a energetické infrastruktury.
Dům, jenž si nezaslouží zestárnout
Vedle domu, který všichni tři obývají, vyrostla v roce 2014 čtyřproudá dálnice. Rodinný dům tak přišel o své původní přírodní kvality, a na stavební změnu musel zareagovat jistou strukturní proměnou, aby zachoval svou obyvatelnost. Stavení má už svá léta – jeho původ je datován k počátkům 19. století – a charakteristický ráz, na kterém jeho obyvatelé nechtějí nic zásadního měnit. Architekti studií Koyori a DATT tak museli vyřešit, zda a jak je možné ponechat původní stavbu, zrcadlící základní pravidla japonské historické architektury nedotčenou, a co je zapotřebí poupravit, aby zůstala i nadále obyvatelná. Z technického hlediska tedy museli vyřešit zejména zapevnění stávající struktury a statiky, kvůli otřesům ze silničního provozu, a komplexní systém odhlučnění. Další řešené otázky pak souvisely se zajištěním uživatelského soukromí, ventilací a přečišťováním vzduchu a samozřejmě, zachováním původní harmonie místa. Dům v Mukō u dálnice Saigoku je přitom svým způsobem „kouskem zralým do skanzenu“, a nejsnazším a ekonomicky průchodným řešením by bylo jej strhnout a vytvořit na dané parcele jiný, moderní obytný dům.
Pro minulé i budoucí generace
Masahiko Nakamura, Keita Ikebe, Taichi Ito, vedoucí architekti celého týmu, si však byli dobře vědomi toho, co vlastně činí rodinný dům domovem. „Je to síla tradic, které nemizí z generace na generaci. Místa, kde jsme vyrůstali a kde chceme, aby vyrůstaly i naše děti, neměníme podle momentálních nálad. Rodinný dům, to je dům našich předků i budoucích potomků. Patří stejně tak nám, jako jim,“ shodují se. Pojetí celého projektu tedy vychází z myšlenky připravit dokonalost tradičního japonského rodinného domu na realitu současnosti. A protože po celém Japonsku stojí desítky tisíc podobných stavení, je práce architektů ze studií Koyori a DATT i důležitým signálem pro společnost, že pro nové není třeba ničit to staré. Tomu odpovídá zapracování tradičních materiálů, tendence oživovat zašlé povrchy, raději je renovovat než nahrazovat, a pracovat s velkým citem.
Dřevo, které žije příběhy
„Naši klienti z Mukō ve stávající podobě nemají potřebu dům rozšiřovat, preferují spíše nenáročnější členění již existujícího prostoru, klid a soukromí,“ poznačili si během prvních obhlídek na místě architekti. Logickou reakcí na tyto požadavky bylo vytvoření vnější kruty, ze strany rušné dálnice. I statika si tu žádala radikálnější zásah, v podobě předsazené nosné stěny z hrubého betonu. Ta výrazně snižuje hlučnost okolního prostředí a její uhlová barva pak umožňuje domu zmizet z výhledu. Je to prostě vnější hranice, něco, co odděluje svět rušné dopravní tepny od uzavřeného vesmíru malé domácnosti. Interiér domu bere dech, protože historie z něj přímo dýchá. Tento dojem zprostředkovává především všudypřítomné dřevo. Masivní, lehce pokroucené nosné trámy, dokonalé podlahy, obklady stropů. „Je to naprosto autentické, syrové, s přirozenou dynamikou, atmosférou. Když to uvidíte, pochopíte, proč se toho obyvatelé-klienti nechtěli vzdát,“ říkají architekti. Jejich práce se tak uvnitř omezila jen na opracování a oživení dřevěných prvků a dekorací, s jediným výraznějším zásahem. Tím bylo otevření stropu ve středu přízemí, a otevření průhledu do prvního patra.
Místo pro život
Vzniklé vertikální členění čerpá z výhod loftů, ale ponechává domu původní charakter. V externích částech budovy bylo zapotřebí vytvořit nové hygienické zázemí. Tady přišel ke slovu beton, jehož hrubost zjemňuje působivá práce s přirozeným světlem a neutralita užité materiálové textury. „Industriální kontrast betonu neubírá na síle dřevu, a navíc zajišťuje efektivní izolaci celého objektu,“ vysvětlují architekti. Kdekoliv učinili krok kupředu, ve směru současnosti a moderních prvků, vyrovnali jej užitím tradičních materiálů. Keramické obklady v koupelně a kuchyni jsou z hlediska hygieny nezbytností, ale vyvedli je v příjemných cihlových barvách, korespondujících se zbytkem interiéru. Podobně pak zapracovali i bambusové rohože.
Minimalistická zahrada, maximální efekt
Původní pavilon, který stál bokem jádra domu, byl připojen prosklenou chodbou. Návaznost s ním je zajištěna i loftovou vestavbou. Toto přidružené těleso, spolu s vnější betonovou zdí, vytvořilo prostor pro působivou vnější zahradu, jejímž designem byl pověřen Yoichiro Iwamura. K ní se, jak je v japonské architektuře zvykem, upírá většina výhledů z interiéru. Architekti dokázali vyvážit vztah mezi betonem a dřevěnými prvky natolik, že vytvořili velmi příjemný prostor, který se nezříká tradic, a přitom je současný. I když dům stojí u dálnice Saigoku, uvnitř máte neustále pocit, že váš klid a pohodu nic neruší.
