Je mnoho prvotřídních tattoo umělců, kteří se v oboru pohybují léta a jejichž jméno znají i ti, komu tělo nezdobí jediná kérka. My bychom vám ale tentokrát chtěli představit ženu, která se tetování věnuje necelého půlroku. Proč? Protože nás fascinuje její splnění snu, vlastně její celoživotní plnění si svých snů.
Vyzkoušela si všechno, po čem v dětství toužila, byla modelkou, vizážistkou a filmovou maskérkou, hair stylistkou, herečkou i zpěvačkou, píše povídky a ilustruje knížky. V osmnácti letech se ale zamilovala do tetování a od té doby si jím nechala pokrýt nespornou část svého těla, i když díky tomu musí sem tam snášet urážky. A nyní si splnila další ze svých snů, stala se tatérkou a své fantazijní ilustrace začala přenášet místo na papír, na těla odvážlivců a odvážlivkyň.
Co tě na tetování tak fascinuje?
Asi ta odlišnost. Tetování, pokud to není nějaký katalogový obrázek či delfínek přivezený od moře, je sebevyjádřením svého nositele a tudíž jedinečné. Mě osobně baví nebýt standardní typ, ráda měním účesy a místo šperků nosím tetování. Líbí se mi na něm, že nejde sundat, nejde o trendovou záležitost, kterou za pár měsíců zahodíte. Nemůžete jej jen tak snadno vyměnit, musíte si jej adoptovat a přijmout za vlastní, protože je navždy.
Právě s tím “Na pořád” je někdy velký problém. Lituješ nějaké svojí kérky?
Musím říci, že jich je vlastně docela dost, kterých lituji. Hned té první, protože jsem si ji nechala udělat v 18ti letech, neměla jsem moc peněz, ale věděla jsem, že tetování musím mít. A tak jsem si ho nechala udělat od paní, která dělala permanentní make-up, blbost největší, ale stalo se (říká Majda s úsměvem). A pak jsem hned dvakrát udělala tu chybu, že jsem se pustila do motivů spojených s mými, dnes již bývalými partnery. Naštěstí vše jde opravit, přetetovat a nebo při nejhorším začernit. I to se stává, ale vznikají tak zajímavé obrazce, kterých už nelituji. Hůře je na tom jeden můj ex, který má vytetovaný můj velký portrét na paži.
Proč ses rozhodla začít tetovat sama?
Lákalo mě to už před lety, dokonce jsem tehdy oslovila svého nynějšího dvorního tatéra Maťa a chtěla se u něj začít učit, ale z různých důvodů z toho sešlo. Místo toho abych se od něj tetovat naučila, spíš jsem se potetovat nechala. Ten správný čas nastal až ve chvíli, kdy jsem ilustrovala knížku. Dostávala jsem spoustu kladných reakcí a lidé kolem mě, se začali ptát, jestli svoje obrázky také tetuji. A to byl ten impuls, abych si splnila sen a začala se realizovat tímto směrem.
Ty jsi opustila docela slibně nastartovanou kariéru filmové maskérky, dělala jsi na velkých projektech a najednou jsi všechno zrušila a změnila profesi. Co ti tahle práce dává?
Musím říci, že mě dělá šťastnější.
Jaké byly tvé začátky?
Když jsem si pořídila svoji první sadu a ten kufříček poprvé otevřela, měla jsem takový ten euforický pocit. Nejprve jsem samozřejmě potetovala pár kilo pomerančů a banánů, taky nějakou tu umělou kůži, ale pak jsem se rozhodla vyzkoušet si to sama na sobě. A tak jsem jednou večer dala syna spát a pustila se do své nohy. Na stehno jsem si vytetovala květinu. (Když se ptám na význam, se smíchem mi říká “Má to význam jedině ten, že jsem si řekla, že kytku snad neposeru.” A mě vyhrknou smíchy slzy do očí). Pak už přišli na řadu lidské oběti. Jsem vděčná například své kamarádce, která si nechává potetovat celé stehno, na němž má dvě velké jizvy po pádu na motorce. Vymyslela jsem pro ni jakýsi strom života, který nejen překrývá jizvu, ale je pro ni také symbolem.
Není to pro začátečníka trochu velké sousto?
U takového “projektu” musí člověk přemýšlet nejen nad tím, jestli bude motiv hezký, ale také pracovat s anatomií nohy a hlavně s jizvou, která je vlastně mrtvou tkání a chová se naprosto jinak než zdravá kůže. Určitě to není věc, do které by šel každý začátečník, ale mě ta výzva baví a posouvá mě dál. A hlavně mám dobrý pocit z toho, že z nějaké negativní věci, jakou jizva po nehodě je, se může stát umělecké dílo.
Jak bys popsala svůj umělecký styl?
Ráda vytvářím fantazijní věci. Nemám nutkání zvěčňovat něco, co už existuje, raději si to vymyslím. Kdybych měla svůj styl nějak pojmenovat, pak bych řekla, že je to něco mezi mexickým kubismem a komiksem.
Jsou nějaké trendy ve zdobení těla?
Musím říci, že v dnešní době pozoruji návrat k tradičním a někdy až vtipným tetováním, jako jsou kotvičky, pin-up girl a podobně. Bylo období drsných kérek s lebkami a ornamenty, pak přišly domorodé a etnické inspirace a dnes to jde hodně do roztomilosti a hravosti. Mě osobně se pak líbí styl dotwork, tečkování ornamentů podobných mandalám, které jsou propracované a stínované nebo také styl tradičních až encyklopedických tetování a symboliky, která mají mystický podtext.
Tatér musí být taky trochu psycholog a nevytetovat klientovi každou pitomost. Jak pracuješ s novým klientem ty?
Já zatím hodně pracuji se svými kamarády, takže znám jejich styl a myšlení, proto není problém jim něco vytvořit. Když za mnou ale přijde někdo neznámý, snažím se s ním nejprve mluvit, trochu ho poznat a porozumět jeho životnímu stylu. Přijde mi nesmysl kérovat někomu katalogovou psí tlapičku, když mu můžu vytvořit otisk tlapky jeho vlastního psa. V každém obrázku by měl být nějaký příběh a ten je potřeba odhalit, rozpracovat a vyladit. A od toho je tatér.
Zdroj foto: Mad.Madlene Tattoo
