Osud tomu chtěl, že jsem se jednoho středečního večera ocitla v newyorském bytě na večeři se skupinou Tata Boys. Nebo tedy konkrétně se dvěma jejími členy. Frontman kapely byl totiž dříve spolužákem naší hostitelky a tak jsem měla příležitost poznat jejich charizma zblízka a nejenom z pod jeviště.
Celá kapela přijela do New Yorku, aby mohla vystoupit na Czech Street Festivalu, který pravidelně pořádá České centrum v New Yorku. Festival se odehrává na 73th Street mezi 1. a 2. Avenue, přímo před budovou Českého centra. Ulice je poseta stánky s českou tématikou, jídlem, uměním, pivem atd… Je zde také jeviště, na kterém se v krojích, ale i jiných úborech představují čeští, malí umělci. Všude stojí lidé, pojídají klobásy, langoše, řízky s bramborovým salátem, segedín, tlačenku a všechno zapíjejí většinou Plzní, nebo Staropramenem. Festival končil okolo páté hodiny odpolední a začínala Staropramen párty ve čtvrtém patře Českého domu společně s koncertem Tata Boys. Sál nebyl ani malý ani velký, přesto ale stačil na to, aby pojmul nejenom krajany, ale i Američany, kteří mají k Česku nějaký vztah.
Ač jsem se na Festival těšila, tak pro mě byl určitým zklamáním. Dva měsíce v New Yorku a tak ňák, chtě nechtě se vám po domově zasteskne. Těšila jsem se proto na české lidi, na české jídlo, na českou atmosféru….Óóóó Bože jakou facku jsem dostala, když jsem šla navštívit toalety a musela tak stát ve frontě plné Čechů, kteří v ní stáli se mnou. Nadávky na všechno a všechny. Nadávali na organizaci (která byla dle mého názoru dobrá), nadávali na jídlo (které bylo dle mého názoru dobré – přihlédnu-li k faktu, že jsme v New Yorku a né u maminky na obědě), nadávali na pivo, nadávali na záchody, nadávali na lidi, no prostě hanba a stud mě polívali. Hned jsem si vzpomněla na to, proč jsem z Čech utíkala a co mi na nich tak vadí.
Druhou ťafku, jsem dostala při samotném koncertě Tata Boys. Koncert byl akustický a i vzhledem k textům písní, které Tata Boys má (nebo alespoň které zvolila pro tento koncert) situace nepřímo vyžadovala, aby diváci přestali burácet, kecat, žvanit a smát se. To se ale bohužel nepovedlo. Obdivně jsem stála přímo pod pódiem a držela klukům z kapely pěsti, aby jim nevybuchli nervy, neodhodili nástroje a neodjeli ihned zpátky domů. Ze všech sil jsem v hlavě dolovala texty a snažila se zpívat s nimi. Roztancovávala a rozhopsávávala jsem alespoň několik málo lidí co stálo kolem mě, ale marno platno. Švitoření, chechtání a naprostá ignorace se nesli sálem.
Milan Cais se občas snažil upozornit na přílišný hluk v sále, ale vzhledem k buranům, kteří na koncert přišli, byla jeho snaha neúspěšná. Propadala jsem se studem. Bylo mi jich tak líto. Útěchou mi nebyla ani informace, že švitořící dav byli údajně Američani…Vy byste tomu věřili? Já tedy ne.
V budově českého centra se také nachází Česká hospoda, která mi svým interiérem připomínala trochu hezčí Lokál v Dlouhé ulici. A nechci být nepřesná, ale domnívám se, že obě tyto hospody mají stejného majitele. Ale ať je majitelem kdo chce, musí se nechat, že v téhle České hospodě v New Yorku jsem si dala ten nejfantastičtější hovězí guláš a nejlepší buchtičky se šodó. U stolu jsem seděla opět s kapelou a s několika dalšími známými. Jen zpovzdálí vím, že dva obtloustlí čeští páprdové se u výčepu začali postrkovat, vyřvávat a vykřikovat české nadávky, jako by byli na vesnické zábavě v Sokolovně, než se je provozní velmi slušným způsobem snažil upozornit a vyvést. Hanbou jsem se propadala potřetí a své oči jsem raději zabodla do půllitru s pivem, který mi právě přistál na stůl.
Prohodila jsem ještě pár vět se členy kapely o tom, že se těší domů za svými ženami a dětmi (což se jim ani nedivím a což mi přišlo opravdu nesmírně romantické a ještě víc v mých očích stoupli), o tom, že se těší na radost jakou jim udělají nakoupené dárky, než jsem se s nimi po příchodu paní Stivínové rozloučila, abych jí mohla uvolnit své místo.
Bylo už stejně nad ránem a tak jsem se s milými slovy Milana Caise: “Tebe si budu určitě pamatovat,” odebrala k odchodu domů.
Celou tu dlouhou cestu jsem si říkala jediné…“Jak pyšná jsem na to, že české hvězdy, jsou tak milé, nenamyšlené, přátelské, za všechno děkují a navíc jsou talentované.” Byla jsem pyšná na to, že jsem mohla poznat kapelu, kterou jsem zatím znala jen z rádií a hitparád. A které jsem doposavad ani nevěnovala dost pozornosti, kterou si bezesporu zaslouží.
Kdyby byly všechny naše “stars” alespoň z polovičky tak fajn jako tihle chlapi, tak mohu s čestným svědomím říct, že máme nejlepší showbusiness na světě.
