Nicméně to největší, to nejsilnější, co nemohu New Yorku upřít je to, že mi ukázal a nechal mě pochopit, kde je moje místo. Pochopila jsem najednou, že já chci žít u nás, doma v Čechách. Že se chci smát u televizních pořadů jako je Všechnopárty, Show Jana Krause nebo u filmů jakými jsou například Pelíšky, Kulový blesk a nebo taky třeba u těch nových, co teprve do kin přijdou. Chci bloumat po pražských obchodech a nadávat na sortiment a na to, že není nic k sehnání. Chci mít možnost kupovat si s každou novou kolekcí brož jelínka z dílny Deers a chci po 150. začínat s mojí trenérkou se cvičením a zase to nedotáhnout do zdárného konce. Chci chodit na houby a cpát se řízkama z nich. Chci pít moravská vína a z vesela se opíjet u pojídaní kachny. Chci se těšit na novou štědrovečerní pohádku, kterou budou dávat o Vánocích a doufat, že letos se povede, alespoň do té doby, než se rozhodnu přepnout na Tři oříšky pro Popelku. Prostě – chci žít doma!
Protože pravdu má moje oblíbená knížka, která se jmenuje Alchymista (“jediná kterou jsem kdy přečetla”) od Paula Coelha, když říká, že “největší poklad máte doma, nikoli u “Pyramid”, kam se za ním ženete…”
A proto, mí milí čtenáři, vám tímto statečně oznamuji, že se vracím domů a že povídání o Stopách Carrie Bradshaw tímto dílem končí.
Kdyby vám snad v hlavě zněla otázka, zda lituji, jsem smutná, přeju si něco jiného, nebo celý tento můj bláhový nápad “o slávě a bohatství” vnímám jako prohru, tak musím říct velmi jasně a nahlas, že NE. Naopak. Vnímám to jako velikou výhru sama nad sebou a nad všemi, kdo mě celý život nakopávali do p….e, no ano, do prdele myslím! Jsem šťastná! Ne, jsem přešťastná a cítím se jako vítěz. Nelituju toho rozhodnutí, nelituji jediného dne, nelituji ničeho a všem bych přála aby také dokázali jít za svými sny, ať už dopadnou jakkoli. Takže, pokud snad máte podobné ambice, tak VZHŮRU DO TOHO!!!
Naposledy s láskou, Vaše Liz
Foto: Pinterest.com
