“Musím Vám položit pár otázek. Vy prosím pravdivě odpovídejte!“ řekl muž stojící před odbavovací přepážkou a pak začala smršť desítek otázek, které jsem nestačila analyzovat, natož pak, abych na ně nějak konstruktivně odpovídala (na jak dlouho jedete do NY, s kým tam jedete, jak tam budete dlouho, kdo vám balil kufr, kdo na něj sahal, kde byl kufr do téhle doby, co sebou vezete, dostala jste nějaké dárky na cestu, kdo vám je dal, proč vám je dal, kde vám je předal, jaké knihy jste dostala, kdo jimi listoval, kdy jste si kupovala letenku, přes co jste si ji kupovala, proč zrovna tuhle letenku, kolik stála, jak jste jí platila, jakou sebou máte elektroniku, vyjmenujte ji, kdo ji používal… atd, atd)
Byl to nejotřesnější zážitek z celé cesty. A to jsem si myslela, že to nejhorší mě teprve čeká, v Americe u imigračního úředníka.
Na JFK jsme vystoupili na jiném terminálu než při mé loňské cestě, kdy jsem přilítala v noci. Každopádně, kdo nezažije, tak si nepředstaví. Na tomto terminálu, který je zřejmě určen pro denní přílety, byly totiž stovky a tisíce lidí. V životě jsem snad takové seskupení seřazené v takovém tom oddělovací hadovi, co je třeba u nás v kině, neviděla. Fronta se táhla od imigračních přepážek až do takové té spojnice, která vede z letištní haly k letadlu. Na JFK je téměř všechno prosklené (nebo alespoň z toho co jsem viděla) a kamkoli jste se podívali, byly davy lidí stojících ve frontách.
Přesto však had postupoval celkem rychle. Za hodinu a půl jsem se dostala k okýnku s úředníkem i já.
“Hello, I´m sorry, I don’t speak english very well.” – smile :-)
Úředník: It doesn’t matter.
Vacation?
Já čučim a říkám: yes yes.
OK. Right hand here please!
pauza
OK, and left hand here please.
OK. Bye.
To je všechno? Kulím na něj oči a rukama gestikuluju jako jestli můžu jít.
Yes Yes kývá na mě hlavou, zatímco přikusuje svačinu a pije Colu. A tak, po 2 sekundách u imigračního okýnka, nejobávanějšího momentu celé mé cesty, opouštím letiště a hledám na tabulích nápis AirTrain…
Všechno je jasně značené, ale přesto se radši ptám na radu slečny, která působí jako zaměstnanec letiště (mimochodem, nebyla). Holka mi toho dost poví, pak ale zjistí, že se namáhá zbytečně, protože já neumím anglicky a na vše jí opakuji pouze: “I´m sorry, I don’t speak english very well”. A tak mě radši doprovodila kam až jen mohla. Koupila mi lístek na metro a já s ní jela až na zastávku Jamayca – konečná Air Train, kde jsem si přesedla na metro a mířila směr Manhattan.
Do metra nastoupili dva černý kluci a když se vlak rozjel, vytáhli z batohu kazeťák, pustili rap a začali předvádět show s kšiltovkami. Dělali s nimi něco jako když se hraje frisbee, nebo jako kdyby měli místo kšiltovek míč. Prostě kšiltovkami přehazovali sem a tam, dozadu na krk, na rameno, na hlavu, tak a zase obráceně a pak ještě začali skákat po těch železných tyčích, co jsou v MHD, jak se jich lidi přidržují. Dělali na tom různý kraviny, chodili jako po stropě, dělali salta a tak. Brzy jsem vystupovala, takže nevím, jak celá show končí, ale za to mi bylo jasné, že UŽ jsem v New Yorku!!!
Jó, málem bych zapomněla. Všude tady jede klimatizace asi na milion stupňů a venku je asi tak jako u nás v největších vedrech. Netrvalo proto dlouho, v podstatě hned druhý den po příletu, a o slovo se přihlásily mé zpropadené mandle. Naběhla jsem proto do lékárny, něco jsem tam koktala, a tak lékárník raději vytočil nějaké číslo na telefonu a podal mi jedno ze dvou sluchátek. Řekl něco v angličtině a najednou se ozvalo: “Dobrý den, tady Vomáčková, překladatelská služba, jak vám mohu pomoci?” No a tak, zatímco slečna přes neutržená sluchátka překládala, já se stihla zamilovat do lékárníka jak jsme na sebe tak hleděli přes ten pultík a jen poslouchali, co si vlastně přes paní Vomáčkovou říkáme… No láska z toho nebyla ale za zmínku to stálo…
Pro tentokrát tedy končím.
S láskou, Vaše Liz
