Cestou k autu si všímám vymláceného bočního okénka auta, no to snad ne!, auta mého muže. Během posledních čtrnácti dnů už podruhé. Vaří se ve mně krev, navigace je samozřejmě opět fuč. Paráda. Mobilem tahám manžela z postele a informuji ho o té “skvělé” novině. Slovně si ulevuji na adresu všech podobných lumpů a nakládám promočené děti do svého nevykradeného auta, konečně vyrážíme.
Zmateně se motám středem Prahy, jedeme samozřejmě pozdě. Probírám se, až když mířím Vodičkovou ulicí k Václaváku. Bohužel už dávno za značkou upozorňující na zónu pro pěší. “Do pr… už!” Bleskově vyhodnocuji situaci: pěší téměř žádní – neděle ráno, leje a leje – to už prostě projedu… Ne! To je ale fakt už úplně špatný vtip. Policajti! Tady a zrovna teď. Kde byli, když manželovi v noci vykrádali auto?
Stahuji okénko a hlavou tluču o volant. “Paní řidičko…” S patřičně zoufalým výrazem vyhrknu: “Já vím, já tu značku viděla, ale došlo mi to nějak pozdě, nechtěla jsem se už otáčet. Víte, před chvilkou jsem zjistila, že manželovi opět vykradli auto. A teď jedu už pozdě s dětmi na mši do kostela a v tom rozrušení jsem úplně zapomněla, jak se dostanu na Žižkov, a zrovna musím narazit na vás.” Doufám, že jsem je odzbrojila a že se slitují. Bizarnější výmluvu určitě dlouho neslyšeli. Chvíli jen koukají a kroutí hlavou, pak mi nezapomenou vyčíslit, na kolik mne má blbost také může přijít, a nakonec udělají gesto. Ať prý místo pokuty koupím dětem bonbony, a nechají mě jet. …. A pak že jsou policajti neznabozi hloupí.
