Ťukáte si na čelo?! Ale já jsem to opravdu ještě nedávno netušila, přestože jsem tím autem už několik měsíců poměrně často jezdila. Ale říkala jsem si, že přijde chvíle, kdy to budu určitě potřebovat. A přišla.
Jednoho dne jsem sedla do auta. Ten den bylo ale všechno nějak divné. Pes neposlouchal, děti jakbysmet, a ani to auto nejelo. Teprve po několika desítkách ujetých metrů jsem si všimla, že mi pod tachometrem svítí červený trojúhelník s “P” uprostřed. “Co to doprčic je?” uhodila jsem na děti, které chvíli předtím v autě řádili za mé nepřítomnosti. “Kdo tu zas co mačkal?” “Nevíme…” No jistě.
Stejně mi už bylo jasné, že to bude ta ruční brzda, o které nemám tušení, ani kde vůbec je. Zajela jsem ke krajnici a spustila blikačky. Po chvilce pátrání jsem ji našla, ale co s ní? Zatáhnout, zatlačit? Nechce se mi za ni vzít pořádně, urvat ji, a pak skřípat zubama, až budu platit za opravu.
Vzdala jsem se, a zavolala svému muži, ale nezvedal svůj mobil, jako by tušil, co po něm chci. Co švagr, má také Volvo, ale ani on nereagoval. Tak snad tchán, ještěže máme, co se týče aut, všichni stejný vkus: “Já nemám automat, to ti fakt neporadím.” Ach jo, čas letí, zase přijedeme pozdě. Projíždějící auta na nás nervózně troubí. Zbývalo jediné, vytočila jsem číslo prodejce mého auta.
V čase nedělního oběda jsem se mu snažila nastínit svůj problém. Ještěže neviděl, jak moc se červenám. Chvíli se mě snažil přesvědčit, že mi auto nejspíš signalizuje, že potřebuje doplnit brzdovou kapalinu nebo tak něco. Ale záhy pochopil, že opravdu o nic nejde. A to jsem bruneta. Auto se rozjelo jako zamlada. Děti také. Jejich ruční brzdu jsem ale ještě neodhalila. Hned bych ji zatáhla a s chutí zapomněla, kde je.
P.S. Teď si to přečetl můj muž a na to čelo si ťuká on.
Foto: Foto-fotky.cz
