Volá mi můj muž. Asi mě chce politovat, narozdíl od nás, on už doma je. „Co bylo v tom koši?!!“ soptí do telefonu. Co je to za otázku, šrotuje mi v hlavě? Takový hlad náš pes snad neměl, aby musel pročmuchat i koš na odpadky, nebo že by něco vadilo těhotensky rozvinutému čichu mého manžela?
Šeredně se pletu. „Před chvílí to tady celý bouchlo! Rána jak z děla, krve by se ve mne nedořezal. Myslel jsem, že tu někdo střílí. Koš se rozletěl na kusy, odpadky jsou úplně všude…“
Začínám koktat, napadá mě, jestli se mu něco nestalo. Ujišťuje mě, že ne, ale mohlo. Prý má jen tik. Naštěstí byl zrovna ve vedlejší místnosti. Uf. Po těle mi naskakuje husí kůže z představ, co všechno se mohlo stát třeba dětem, kdyby tam byly. „Co bylo v koši? To vůbec netuším,“ reaguji duchapřítomně.
Od té chvíle jedno vím jistě. Ten zbytek burčáku v petlahvi jsem přeci jen vyhazovat do koše neměla.
