Milan Enčev patří k výrazným českým hercům, které diváci znají z filmů, seriálů i divadelních prken. V poslední době však jeho život nabral trochu jiný směr. Po odchodu z Divadla Radka Brzobohatého se dál věnuje herectví a natáčení – objevil se například v nové řadě seriálu Kriminálka Anděl nebo v seriálu Děcko. Vedle toho ale vstoupil do světa, který je od filmových kamer na první pohled vzdálený: začal spolupracovat s veterinární klinikou Vetplace ve Velkých Chvalovicích jako PR manažer a zároveň se zapojuje přímo do jejího každodenního provozu.
A nejde přitom jen o práci v oblasti PR. Milan pomáhá také konkrétním zvířatům, která se ocitla v těžké životní situaci. Aktuálně se doma stará například o několik koček a také o několikadenní koťátko, které kvůli absenci sacího reflexu potřebuje pravidelnou pomoc člověka.
Spolupráce s klinikou mu tak přinesla zcela nový rozměr života – a možná i nový pohled na to, co znamená pomáhat, být užitečný a cítit, že člověk dělá něco skutečně smysluplného. Jak se herec dostane od divadelních prken k veterinární klinice? Co mu dnes dává herectví, proč vlastně skončil v divadle a co ho na práci se zvířaty tolik přitahuje? A změnila mu péče o zvířata pohled na život?
Milane, herectví je stále velkou součástí vašeho života. Co právě teď natáčíte a na co se mohou diváci těšit?
Samozřejmě herectví zůstalo a je pořád mojí součástí. Připravuji teď několik projektů, které se ale spíše týkají TV tvorby. Potom připravuji jeden projekt, který bude tak trošku reality show. Jinak jsem dokončil seriál Kriminálka Anděl a ještě mě čeká jeden zahraniční seriál, kde budu hrát, jak jinak než komunistu.
Máte nějakou vysněnou roli, kterou jste ještě nedostal a kterou byste si opravdu chtěl zahrát?
Já žádnou vlastně vysněnou roli nemám, protože osud byl ke mně opravdu tak štědrý, že jsem si zahrál všechny role, které jsem kdy chtěl a dneska už jsem ve fázi, kdy tyhlety sny úplně přešly.
O svém odchodu z Divadla Radka Brzobohatého jste už velmi otevřeně mluvil. Chybí vám dnes pravidelné divadelní představení a kontakt s publikem, nebo jste zjistil, že vám současný způsob života vyhovuje mnohem více?
Ono opustit divadlo, je možná nejtěžší rozhodnutí v životě, ale asi tak po roce zjistíte, že ten opravdový svět je mnohem zajímavější, mnohem pestřejší a vlastně i mnohem zábavnější, když žijete jako já neustále v divadle. Tak vlastně žijete v takové zvláštní sektě a máte pocit, že všechno co vám kdo řekne, je pravda a že všechno, co se točí okolo divadla je to nejdůležitější na světě. A pak, když začnete dělat jiné věci, tak si připadáte jak Alenka v říši divů, která procitla v opravdový svět. Musím říct, že je to vlastně úžasná jízda a že ten život najednou má mnohem víc barev. Dneska se trošku směju tomu, co mi dříve přišlo důležité.
A teď k něčemu, co je na vašem současném životě možná nejzajímavější. Jak jste se vlastně dostal ke spolupráci s veterinární klinikou Vetplace ve Velkých Chvalovicích?
Byla to vlastně náhoda. Léta jsem tam chodil jako zákazník, protože máme hodně zvířat a věděl jsem, že paní doktorka je opravdu takový malý zázrak v okolí. Kdybych to chtěl hodně nasadit, tak bych řekl, že i kočkám co ztratili nohy, tak jim u ní dorostou a nějak jsme mluvili a mluvili a přišlo na to, že bych se mohl stát PR manažerem kliniky, kterou právě otvírá. A tak jsme se domluvili a já tuhle funkci dělám moc rád, protože denně jsem v kontaktu s lidmi a denně jsem v kontaktu se zvířaty, což je taková moje velká láska. Navíc na klinice je extrémně zajímavých diagnostických přístrojů, které mohu objevovat a to mě taky baví.
Jste tam PR manažerem, ale zároveň se přímo zapojujete do práce na klinice. Co přesně vaše role obnáší?
Ano, poprosil jsem paní doktorku Svobodovou, jestli když už tam jsem, zda bych občas nemohl i pomáhat se zvířátkama, protože je samozřejmě ohromně zajímavé sledovat, třeba nějaké operace a přímo být svědkem někdy i velmi těkých zákroků. Což myslím, že by zajímalo asi každého a tak občas když je čas tak vypomůžu jako taková sestřička.
Když jste měl možnost porovnat herecký svět s úplně jiným prostředím veterinární kliniky – co vám dnes připadá v životě opravdu důležité?
Tak i přesto, že divadlo a herectví vůbec miluju, jak už jsem říkal, člověk je hodně limitován. Samozřejmě záleží člověk od člověka, ale většina herců je úzce zaměřená na svoji profesi. Alespoň to bylo tam, kde jsem byl já. Ten opravdový svět zažijete velmi málo, protože žijete víceméně v autě nebo na jevišti. A když máte to štěstí, že té práce máte opravdu hodně, jako jsem měl já, tak si potom v tom reálném světě přijdete tak trochu ztracený.
Naštěstí se mi podařilo objevit i nové světy, které jsou neuvěřitelně barevné, nádherné a dávají mnohem větší smysl než hraní divadla. I když samozřejmě divadlo je důležitá záležitost, která umí pohladit po duši, člověk by na něm ale neměl být závislý. Z dnešního pohledu musím naprosto otevřeně říct, že jsem se dlouhá léta v důležitosti divadla na svoji osobu a okolí mýlil.
Když se podíváte na svůj život dnes – herectví, natáčení, práce pro kliniku, šest koček a péče o další zachraňovaná zvířata – jste dnes spokojenější než před několika lety?
Já jsem nebyl nikdy takhle spokojený, jako jsem teď a je to tím že odpadlo spousta stresu a život je mnohem klidnější. Zbavil jsem se neuvěřitelné spousty nervů, které jsem neustále měl a zjistil jsem, že je úplně jedno, jestli se přeřeknu nebo přeřeknu životě a dneska se hodně směju tomu, co mě kdysi přišlo důležité.
Máte pocit, že jste konečně našel svůj způsob, jak skloubit práci s tím, co vás skutečně naplňuje?
Rozhodně, myslím si že po pětadvaceti letech, kdy jsem opravdu jezdil někdy i přes 30 představení měsíčně a ten zápřah byl neustálý, si už taky zasloužím trošičku menší zápřah a dělám věci, které mě baví a konečně naplňují.
Kdybyste mohl něco vzkázat Milanu Enčevovi z doby, kdy ještě stál pravidelně na divadelním jevišti a netušil, kam ho život zavede, co byste mu řekl?
Řekl bych mu: „Je to fajn život Milane, ale nestojí to za to, odejdi dřív, svoje sis užil…“
„Honba za slávou a potleskem je úplně bezcenná.“
A úplně poslední otázka: co byste si přál, aby si lidé z vašeho současného příběhu odnesli – o životě, herectví a především o zvířatech, kterým můžete pomoci?
Přál bych si, aby lidé v sebe víc věřili. Aby si nemysleli, že když něco dokázali v jednom odvětví, že už v jiném nedokážou. Aby si hodně věřili a nikdy si nenechali tajně namluvit, že jsou mimo svůj obor neschopní. A aby opravdu věděli, že honba za slávou, potleskem a fotoaparáty je úplně bezcenná, protože přináší radost jenom jejich egu.
Když dělají svoji práci, ať ji dělají pro jiné věci, než je právě to, co jsem zmínil.
A co se týká zvířat, tak bych přál všem zvířátkům, aby se s nimi zacházelo srdcem a abychom nedělali rozdíly mezi životem zvířecím a lidským, neboť oba jsou stejně podstatné, potřebné a důležité.
Milanu Enčevovi proto přejeme, aby mu jeho současná životní jízda vydržela co nejdéle – aby měl stále dost zajímavých hereckých příležitostí, ale také čas na to, co mu přináší radost mimo kamery. A především, aby se mu dařilo pomáhat těm, kteří sami o svou šanci bojovat nedokážou. Třeba právě těm malým kočičím pacientům, kterým dnes věnuje tolik času a péče.
Foto: Archiv M. Enčeva/MVDr. Ivana Svobodová – Veterinární ordinace Čelákovice & Pečky
