Malíři, literáti, badatelé i postavy spjaté s historickými milníky dějin, jejichž osudy se zapletly s Polynésií, byli zasaženi jejím amorovým šípem. Před 235 lety se zde odehrál příběh, který se zapsal do dějin námořních i filmových. Stačí vyslovit jediné. Vzpoura na lodi Bounty. Hlavní postavou jedné z nejslavnějších námořních výprav všech dob byl kapitán Wiliam Bligh, jenž se učil mořeplavbě od samotného Jamese Cooka. Bligh dostal rozkaz, aby z Tahiti přivezl na Jamajku sazenice chlebovníku, který by se na karibském ostrově pěstoval jako potrava pro otroky britského impéria. Plody chlebovníku připomínající brambory mají univerzální užití, dají se usušit a rozemleté upéct jako chléb, odtud také pramení anglický název rostliny, Breadfruit.

Bligh vyplul z anglického přístavu Portsmouth v roce 1787, tehdy ještě netušil, že bude čelit dosud největší vzpouře v historii mořeplavby. Štěstěna mu od počátku nefoukala do plachet, bouřlivé počasí donutilo Bligha zamířit k mysu Dobré naděje, po úmorné několikaměsíční plavbě Bounty konečně dorazila na rajský ostrov Tahiti, ale ve špatný čas, na chlebovník bylo třeba si počkat. Půl roku tak námořníci na největším ostrově Francouzské Polynésie objevovali jiné plody, štědře rozdávané domorodými ženami, a Wiliam Bligh měl problém donutit je k další plavbě. Pod vedením poručíka Christiana Fletchera došlo ke vzpouře, vzbouřenci vsadili Bligha a jeho osmnáct věrných do člunu a nechali je napospas osudu. Bounty se obrátila směrem k Tahiti, kde naložila zásoby a domorodé ženy. Nový domov našli na ostrově Pitcairn, kde potomci vzbouřenců z lodě Bounty žijí dodnes.

The Brando

Příběh plný lidských dramat a zvratů usazený v exotických kulisách se dočkal mnoha literárních zpracování i filmových verzí, poprvé se objevil na filmovém plátně již v roce 1916. K nejslavnějším patří snímek z roku 1962, kdy hollywoodský režisér Lewis Milestone obsadil do role Christiana Fletchera jednu z největších filmových hvězd své doby, Marlona Branda. Snímek si vysloužil nominace na sedm Oscarů. Vyhlášená krasavice Tarita Teri’ipaia, která si po Brandonově boku zahrála princeznu Maimiti, získala za svou vedlejší roli nominaci na Zlatý glóbus. Ten nevyhrála, ale stala se třetí manželkou Marlona Branda a matkou jeho dvou dětí.

Během natáčení byl Brando nakažen polynéským virem, jenž se projevuje tím, že bezvýchodně podlehnete duši a kráse tohoto kusu světa, a léku na něj není. Osudová chvíle nastala, když se Brando nechal po natáčení odvézt rybářem na atol pohádkového jména Tetiaroa. Ve své autobiografii nazvané Písně, které mě naučila matka, na první setkání se svým budoucím rájem vzpomínal takto: „Bylo to úchvatnější, než co jsem si kdy dovedl představit.“

Marlona Branda neokouzlila jen herečka Tarita Teriipaia narozená na Bora Bora, ale také polynéský ostrov Tetiaroa

Ráj za dvě stě tisíc dolarů

Atol složený z dvanácti ostrůvků vzdálený padesát tři kilometrů od Tahiti domorodcům od nepaměti sloužil jako posvátné místo. Tahitští náčelníci se zde oddávali zábavě, zpívali, tančili. Praktikovali také zvyk zvaný ha’apori’a, kdy nabírali na váze a zdržovali se ve stínu, aby dali na odiv své společenské postavení. První Evropan, který se na Tetiaroa objevil, měl být právě Wiliam Bligh. V roce 1904 tahitská královská rodina atol prodala Johnstonu W. Williamsovi, jedinému místnímu zubaři a později konzulovi, který atol využíval jako svou rezidenci.

Brando, pro něhož Tetiaroa představovala lásku na první pohled, ji zakoupil od Williamsových potomků v roce 1966 za dvě stě tisíc dolarů s tím, že útes s lagunou zůstanou vlastnictvím Francouzské Polynésie. Místo se stalo jeho únikem od pozlátka Hollywoodu, kdykoliv mohl, utíkal do jeho panenských prostor a dokonalost nacházel v polynéské jednoduchosti bytí. „Jestli jsem někdy byl nejblíže k tomu, najít skutečný mír, bylo to na mém ostrově,“ uvedl v životopise.

Rebel i vizionář

Marlon Brando označený magazínem Time za jednu z nejvlivnějších osobností 20. století byl nepochybně komplikovaným člověkem bojujícím s řadou démonů. Co už se ví méně, je, že byl také vizionář a otázkami udržitelného rozvoje se zabýval už v době své největší slávy. Chtěl postavit architektonicky šetrný a ekologický resort, ale přitom uchovat atol v co možná nedotčené podobě. „Mou největší touhou je vrátit ho do stavu, jakým Polynésie byla. Pokud se mi to podaří, přinese mi to více radosti a uspokojení než herectví.“ Brando byl snílek s vizemi, jimž dal konkrétní obrysy Richard Bailey, jeho přítel a CEO společnosti Pacific Beachcomber. Představovali si první bezemisní hotel na světě a hovořili o tom, jak by měl v budoucnu vypadat model turismu.

Dnešní resort nazvaný The Brando patří k nejluxusnějším a ekologicky nejšetrnějším na světě. Disponuje například ochlazovacím systémem nasávajícím vodu ze dna oceánu z hloubky 900 metrů, která se dál využívá. Ubytovat se můžete v některé z 35 vil disponujících veškerým luxusem, vlastní terasa, bazén, venkovní vana jsou standardem. O váš komfort se postará početný personál, k němuž patří i biologové, s nimiž můžete prozkoumat unikátní faunu a flóru. Tetiaroa je ptačím královstvím, najdeme zde nejpočetnější kolonie v celé Francouzské Polynésii, pod vodou bylo zatím zdokumentováno 167 druhů ryb.

Hosté, hlavně z řad světových celebrit hledající extrémní soukromí, využívají možnosti pronajmout si Tetiarou jen pro sebe. Pokud by vás zajímalo, kde Kim Kardashian oslavila čtyřicátiny, bylo to zde. Královna popu Beyoncé tu také uspořádala narozeninovou party. A poté, co Barack Obama skončil v prezidentském úřadu, útočiště pro psaní svých memoárů našel právě na tomto božském místě, kde i nevěřící začne pochybovat.

Divoké prameny Paula Gauguina

Nejen Marlon Brando byl uhranut polynéským geniem loci. Před ním mu propadl Paul Gauguin, francouzská vůdčí osobnost postimpresionismu, jeden z nejslavnějších umělců spojených s Francouzskou Polynésií. Gauguinovu duši svírala touha po nezávislosti. Nesdílel názor Augusta Renoira, že dobře malovat lze všude. Gauguin byl přesvědčen, že spása v malířství může nastat jen tehdy, pokud se „pije ze vzdálených a divokých pramenů“. A tady pil do sytosti.

Vahine se mu staly osudem a životní inspirací. Vahine je polynéský výraz pro ženu, zdejší krasavice oděné do květů od nepaměti dráždily fantazii mužů a podněcovaly kreativitu múz. Legendární český cestovatel a etnograf Miloslav Stingl ve své publikaci Sex v pěti dílech světa píše: „Manželství se na Mangaii, ale i jinde na těchto ostrovech lásky neuzavíralo navždycky. A navíc zde byl značně rozšířený i mimomanželský sex, který vůbec nebyl považován za něco zavrženíhodného. Na Tahiti, ale i jinde v Polynésii byl značně obvyklý sexuální styk žen s bratry svých manželů a mužů se sestrami svých manželek. Na Tahiti proto muž svému švagrovi říkal tahitsky ei tane – doslova budoucí případný manžel.“

Živočišnost vahine přenesl Gauguin na plátno a učinil z nich nesmrtelné ikony. V roce 1892 namaloval obraz Nafea faa ipoipo – Kdy se vdáš? zobrazující dvě Tahiťanky v tropických kulisách jejich domoviny. O sto třicet let později se stal nejdráže prodaným obrazem ze soukromého vlastnictví. Majitel ho prodal katarskému kupci za tři sta milionů dolarů, tedy za 7,3 miliardy korun. Gauguin by byl zřejmě překvapen, neboť když umíral, našel se jediný zájemce, jenž byl ochoten za něj vydat sedm franků.

Prvorozená Bora–Bora

Ostrovy Francouzské Polynésie jsou nikoliv náhodou nazývány ostrovy lásky a o Bora-Bora to platí mnohonásobně. Patří k nejromantičtějším a nejluxusnějším destinacím na Zemi. Píše se o něm jako o „cadillacu s luxusními vychytávkami, které sice nikdy nepoužijete, ale máte je mít“ nebo také jako o „ostrově proslulém požitkářskou dekadencí“. Jestliže máte v plánu pokleknout s briliantovým prstem, obnovit manželský slib nebo jen překvapit milostným gestem, na Bora-Bora jste správně.

Hotelové resorty jsou připraveny plnit náročná přání. Chcete scénický let helikoptérou a vybranou značku šampaňského? Máte to mít. Podle polynéských legend dostala Bora-Bora do vínku hrdé jméno. Prvorozená, neboť se z vln vynořila jako první, hned poté, co vystoupila z modrých vod jižních moří matka zemí, mytické Hawaiki. Robert Ballard, bývalý důstojník amerického námořnictva, profesor oceánografie a mimo jiné objevitel vraku Titaniku, se svěřil magazínu National Geographic, že jeho oblíbeným místem k objevování podmořského světa je právě Bora-Bora. Lze dostat lepší doporučení?

Jaderná skvrna na kráse

I ráje mají své skvrny, v případě Francouzské Polynésie jde o jadernou minulost. V letech 1960 a 1996 zde francouzská armáda provedla 210 nukleárních testů. Mnoho hlavic vybuchlo poblíž obydlených ostrovů, nejkritičtější situace nastala v roce 1968, kdy Francouzi odpálili bombu nedaleko atolu Fangataufa, tehdy úroveň záření překročila 500násobek bezpečného množství, z čehož si někteří domorodci odnesli zdravotní následky. Francouzský prezident Emmanuel Macron se nechal slyšet, že „Paříž je Francouzské Polynésii dlužna“. Finanční kompenzace ale zatím byly vlažné.

V roce 2017 americká společnost Seasteading Intitute, za níž stojí zakladatel PayPal Peter Thiel a politicko-ekonomický filozof Patri Friedman, zahájila Floating Island Project. Na uměle vytvořených ostrovech v blízkosti Tahiti mělo vzniknout plovoucí ekonomicky a politicky nezávislé město, paradoxně byl ale tento ambiciózní projekt zastaven kvůli předvolební situaci ve Francouzské Polynésii. Společnost nicméně stále vidí budoucnost v konceptu seasteading, kdy tato forma obývání vodních ploch poskytne lidstvu možnost přizpůsobit se vzrůstající hladině moří a rozvíjet nové, ekologicky šetrné technologie.

Text: Barbora Slavíková Literová

Foto: Archiv