Světu vládnou mladí. Obdiv k mládí tady byl vžycky. To, že se vytrácí úcta ke stáří není nic nového. A novinkou není ani to, že má čím dál více lidí problém stárnutí přijmout a smířit se s tím, že mladý navždy prostě nebude nikdo z nás.

Ageismus je doslova disriminace jedince nebo skupiny lidí, která se zakládá na věku diskriminovaných. Přichází ze strany druhých, ze strany institucí. Stále častěji ale přichází přímo od nás samotných. Jsme vůči sobě, co se věkových hranic a limitů týče, dost přísní.

30 pod 30 a 20 pod 20 máme v hlavě a pomyslné hodiny nám pořád tikají a připomínají, že tak tochu nestíháme. Je super, když někdo najde svoje “poslání” nebo vášeň v mládí, to se ale zákonitě nemůže podařit všem. Všichni chtějí uspět hlavně co nejdřív, protože když ne, je konec. Vydělat milion dolarů (něbo nějak tak) v sedmnácti je určitě paráda, ale není to záruka ani klíč ke štěstí. Není špatné si to čas od času připomenout. Když nebudete mít v pětadvaceti ani nejmenší tušení, co s životem, v podstatě se nic neděje. Je to vlastně dost normální a věřte, že na změnu směru a hledání toho pravého je pořád dost času.

Vlastně je to normální i ve třiceti. George Orwell začal pořádně psát až v pětadvaceti, malířku Carmen Herreru objevil svět po její sedmdesátce, jeden z největších malířů světa, Vincent van Gogh, vzal (pomyslný) štětec do ruky až v sedmadvaceti. Takže příběhy o tom, jak Mozart složil svou první skladbu v pěti letech, berte, prosím, jako veselé anekdoty, ale rozhodně ne, jako měřitko, a už vůbec ne jako laťku, kterou byste (třeba prostřednictvím svých dětí) rádi přeskočili. Občas se to prostě povede.

Když neuspějete (ať už to pro vás znamená cokoli) před třicítkou (nebo prostě v určitém časovém limitu, který jste si pro sebe stanovili) nic se neděje. Uspějete později. A to je taky v pohodě. Možná, že pak bude všechno mnohem snazší, všechno do sebe bude lépe zapadat. Ten správný čas přijde.

A když nepřijde, možná, že to prostě jen nebylo pro vás. Třeba budete mít pocit, že jste o něco přišli, když se ale podíváte pořádně, je mnohem pravděpodobnější, že jste získali něco úplně jiného, a nejspíš lepšího. Nemáte ve třiceti kariéru, po které jste snili? Možná, že ji nemáte hlavně proto, že jste po ní vlastně zase až tak moc netoužili.

Stejné je to ale i s dalšími “problémy” stárnutí. Na sociálních sítích a v televizi se to jen hemží mladými a krásnými lidmi a propadnout tak pocitu, že (maximálně) po čtyřicítce život jednoduše končí, není vůbec těžké. Vypadá to, že jak se přiblížíte konci čtvrté dekády, život už jsou jen samé potíže, vrásky, špatná nálada a žádná zábava.

To je ale nesmysl a hlavně dost nereálný. Každá fáze života je krásná něčím jiným. Občas je to horší, občas lepší, ale určitě se vám štěstí ze života nevytratí spolu s pár vráskami okolo očí. A pokud jste právě teď v té šťastné skupině mladých a krásných, za pár let bude všechno jinak a vy určitě nebudete chtít, aby to nejlepší zůstalo v propadlišti dějin, ve vašich 20s.

Věk je jenom číslo a neměl by nás svazovat. Nikdo z nás nemládne. To je fakt. Bohužel. Nebo možná bohudík.