David Bowie: Vzestupy a pády ikony

David Bowie, vlastním jménem David Robert Jones věděl již od svých devíti let, že chce být zpěvákem, zajisté ale netušil, že se stane legendou, inspirací a modlou několika generací. Muž, který měl po školní rvačce poškozenou sítnici oka a tím pádem každé oko jinak barevné, odešel v roce 1967 jako David Jones do budhistického kláštera Samye Ling v Dumfriesshire ve Skotsku, snad aby si tam utřídil myšlenky, naučil se novému pohledu na svět i na svůj sen. Zpět se pak vrátil už jako David Bowie. Jednalo se o jeho první z mnoha změn identity, ať už hudební, osobní nebo módní, kterými za svou půl století dlouhou kariéru prošel.

Divoká léta extravagance
V roce 1973 dosáhl Bowie světového úspěchu díky albu Vzestup a pád Ziggyho Stardusta, ke kterému doslova vyčaroval novou imaginární rockovou legendu. Na následující dva roky se převtělil do bezpohlavní bytosti, svého androgynního alter ega Ziggyho Stardusta, jež vážilo i pouhých šestatřicet kilogramů, nosilo odvážné kostými, přiléhavé kombinézy, výrazný make-up a oranžové vlasy střižené do účesu “mullet”. Stal se tak nejen hudební, ale hlavně módní ikonou, jíž následovaly tisíce teenagerů po celém světě. K vytvoření bezpohlavní postavy jej možná inspirovalo i setkání s okázalým homosexuálním umělcem Lindsay Kempem, který byl ovlivněn japonským divadlem Kabuki. A japonské vlivy se projevily i u Bowieho, například oranžové vlasy jsou inspirovány Kabuki taneční parukou hořícího červeného lva. Kostými pro turné Aladdin Sané, které se staly legendárními, mu pak vytvořil japonský designér Kansai Yamamoto. Patří mezi ně mimo jiné i vinylová kombinéza, asymetrická kombinéza s tetováním yakuzi a s péřovým boa nebo hedvábná kimona.

Těsné blyštivé kostými se staly těsné jako svěrací kazajka a David Bowie cítil potřebu rozletu. A tak jak náhle se mimozemská bytost Ziggy Stardust zjevila, tak náhle po fenomenálním turné Aladdin Sané, také zmizela. Až v poslední době tuto postavu stále častěji oživují návrháři a umělci, kteří v ní nacházejí inspiraci, jako například Jean Paul Gaultier, Givenchy, Miu Miu nebo Dries Van Noten a další.

Desky Young Americans a Station to Station už nahrával jako “Bledý vévoda” Bowie. Jeho lehce mrtvolný vzhled, decentní make-up, vlasy sčesané dozadu a minimalistické retro obleky byly jemnějším mezidobím po kterém udělal radikální kariérní řez a vydal se do Berlína aby zde opět svou vizáž i hudební styl proměnil. Ke svým třicátým narozeninám v roce 1977 si Bowie nadělil alba Low a „Heroes“ plné elektronických kompozic inspirovaných ponurým prostředím Berlína rozděleného na dva znepřátelené světy, strachem a bolestí. Změnil také svou vizáž a publikum jej poprvé spatřilo bez líčení v civilní podobě s rozcuchanými vlasy.

Blyštivé popové osmdesátky
Po berlínské éře se v osmdesátých letech Bowie uchýlil k taneční hudbě a popu, zbavil se drogové závislosti a nové desetiletí přivítal opět s novou image. Odbarvené vlasy, zdravá barva v obličeji a nedbalá elegance, to byl David Bowie v komerčně nejúspěšnějším období. Svou image si zpěvák vytvářel sám, byl vizionářem a nebál se vše vyhnat do extrému. V této době nahrál například album Let´s Dance nebo nahrál duety s Tinou Turner, Mickem Jaggerem nebo skupinou Queen. Na konci osmdesátých let měl zpěvák okázalosti a slepé uličky slávy dost a na nějaký čas se stal anonymním členem skupiny Tin Machine.

Inspirativní devadesátky
Do devadesátých let vstoupil jako uhlazený elegán po boku somálské modelky Iman. V této době vytříbil nejen svůj hudební styl a vytvořil neuchopitelný druh popu, ale také svůj šatník. Extravaganci, tedy alespoň v soukromém životě, vyměnil za britskou klasiku, jež byla do společnosti přeci jen vhodnější. Neznamená to ale, že by se do jeho vystoupení vkrádala nuda. Naopak. Jeden z jeho nejslavnějších devadesátkových kostýmů, je frak s britskou vlajkou z dílny Alexandra McQueena z roku 1996.

Nové tisíciletí v duchu silné osobnosti
Nové tisíciletí přivítal s vlasy na pěšinku, ve volných košilích a vestičkách, které mu dodávaly mladistvější vzhled umělce. A právě v tomto svém uvolněném období bez role, se odebral na hudební odpočinek a věnoval se malování a deset let o sobě nedal vědět.

K hudbě se vrátil až v roce 2013, kdy nahrál desku The Next Day, ve které rozvinul svá existencionální témata spojená převážně se strachem ze stárnutí. V tom samém roce se také již po několikáté stal módní ikonou, když se objevil v kampani L’Invitation au Voyage módního domu Louis Vuitton, jíž nafotil David Sims. V té době se také umístil na prvním místě v anketě o nejlépe oblékanou osobnost britské historie magazínu BBC History.

Posledním albem, které David Bowie vydal dva dny před svou smrtí, je deska Blackstar, kterou odborníci označují jako zrod nového trendu, surrealistické popu. A je jasné, že jím opět posune hranice a bude inspirovat tak, jak to dělal po celou dobu své kariéry. Děkujeme Davide!