Představovat Petru Ptáčkovou jistě není potřeba. V posledních dnech se stala žhavým tématem pro česká média a na oplátku díky ní se česká móda stala žhavým tématem pro ta zahraniční. Petra není žádným začátečníkem ve svém oboru a nabídky na prezentace svých kolekcí se jí jen hrnou.  I přes svůj náročný program posledních týdnů si Petra Ptáčková našla chvilku na zodpovězení několika otázek pro Iconiq.

Co pro vás móda znamená a co vás vedlo k tomu stát se módní návrhářkou v zemi, která módě léta moc nepřála?

Móda je můj svět, kde má všechno úplně jiný řád, ba naopak to vlastně řád a systém postrádá, což mi dává pocit pohody a bezprostřednosti. V módě jsem našla ten nejlepší způsob seberealizace právě asi pro její široké pojetí. Nezdá se to, ale móda v sobě může obsáhnout hodně věcí. Ten detail, jestli jsem se narodila v zemi, kde byla móda stejně tak jako i jiné výtvarně zaměřené obory potlačována, pro mě nebyl nijak důležitý a v momentě, kdy jsem se zamilovala, jsem ani nějaké rozdíly a ztížené podmínky nevnímala. Bylo by to jako vidět všechno hned složitě a černě. Já si namísto toho radši představuju věci ve všech nejdivočejších barvách a nechávám se unášet daleko do svých příběhů. Dělám to doteď a doufám, že to vždycky tak bude:-).

Inspiraci ke své tvorbě čerpáte v pohádkách. Je to vzpomínka na dětství nebo vás prostě pohádkové příběhy fascinují?

Všichni vyrůstáme v ty dospělé lidi a všichni jsme nejdřív dětmi. Já měla to veliké štěstí, že moje dětství bylo a pořád mi přijde, že je dokonalé. A i když dávno nemám čas trávit velkou část dne hraním her a musím dělat spoustu těch tzv. povinností, přijde mi, že si vlastně hraju a že ať je to třeba cesta do Madridu na fashion week, kde mám dělat velkou přehlídku, pojmu to celé jako výlet, jako dobrodružství, kde narazím na nové věci, kytky tam budou vonět jinak a lidi jinak mluvit a jinak se smát…je to stále to moje objevování, přestože jsem ve stresu a došívám a o tom, co je spánek si můžu nechat leda tak zdát.

Vaše modely jsou hodně výtvarné, komplikované po konstrukční stránce a efektní po stránce materiálové. Módní kritici a novináři jsou z toho nadšení, ale co na to říká publikum a vaše zákaznice? Je snadné již takové najít i v České republice nebo stále spíše jen a pouze v zahraničí?

Stále dělám kolekce formou těch mých pohádek a vidím to, jako takovou zdlouhavější cestu k českým zákazníkům, protože u nás to chce velkou trpělivost a vytrvalost, pokud prorážíte s něčím jiným, trochu neobvyklým. Venku překvapivě šlo vše dost rychle. Ale jak je často pravidlem, to, co je dobré venku, je pak lépe akceptovatelné i v naší zemi a tak mi přijde, že najednou i zákazníci u nás mají pochopení a dostatek odvahy nosit mé věci. Mimo to, mám v kolekci vždycky pár méně výtvarně pojatých kusů a tak je vlastně kolekce dostupná širšímu publiku.

Vy jako jedna z mála současných návrhářek jste studovala v Paříži. Vidíte rozdíl i v tomto ohledu mezi Českou republikou a Francií? Jaká je úroveň ve vzdělání? Máme u nás ty správné mentory, kteří motivují a něco budoucí designéry naučí?

Paříž a moje škola klasické Haute Couture je v tomto ohledu tak jiná, už jen systém výuky a přístup je dost jiný, že to vlastně lze jen těžko porovnávat. Nevím, jestli je ten jejich přístup lepší či efektivnější. Co je ale jisté, že z celé mé třídy se nenašel jediný student, který by bral školu jen tak z nutnosti něco studovat. Všichni tam září velikou touhou být skutečným návrhářem a mistrem svého oboru. Ti lidé pro školu žijí, a když mluví o tom, že jdou do práce po škole, znamená to, že jdou pracovat na věcech do školy. Jinak řečeno, tam si teprve uvědomíte, jak je konkurence velká a jak moc musíte dřít, abyste si mohli plnit vaše sny a že ty sny musí být hodně silné a podložené obří dávkou disciplíny, vášně a houževnatosti.

Neumím říct, která škola a přístup je lepší a myslím, že je u nás úroveň škol na dobré úrovni. Jde spíš jen o pochopení studentů, že škola může dát hodně, jen když to oni sami budou chtít získat, a k tomu to rozšíření obzorů může sloužit jako taková zkouška.

Když jste se dozvěděla o tom, že budete součástí módního týdne v Madridu, bylo to pro vás překvapení? Byla jste nadšena nebo spíše zděšena časovou náročností přesunu z Londýna do Madridu?

Radost, nadšení lehké omdlení. Až po dlouhé pomlce někde na konci lehké zděšení z toho nedostatku času. Jinými slovy, brala jsem to od začátku jako hotovou věc a jediné co mi běhalo hlavou bylo…dalších pár týdnů bez spánku a normálního života. A taky to tak bylo, vzhledem k přípravám na IFS na londýnský fashion week, který se konal ještě před Madridem, což mi ten čas na přípravy Madridu poněkud zkrátilo. Ale jako starý snílek a člověk hodně věřící v dobrý konec, se všechno stihlo :-). A jak už to bývá, všechna práce a oběti se vyplatily.

Které město vás pohltilo více – Londýn nebo následně Madrid?

Nejde to porovnávat. Londýn miluju a poslední rok tam trávím hodně času a je to vlastně vůbec první místo, kde se moje věci začaly prodávat a dobře propagovat. Názor na místo mi vždycky dokreslují lidé, kteří vlastně celému tomu městu dávají hodnotu. Madrid, to je slunce, milí lidé, dobrá nálada, přestože tam život nebude nejsnadnější, jsou stálé plní optimismu a to je úžasně dobíjející! Práce s nimi byla snadná a bez stresu, pivo, víno a dobrá nálada:-). Přesto ale dobrá organizace.

Jak obecně vnímáte módní týdny? A jaký rozdíl vidíte mezi těmi českými a zahraničními? Na rozdíl od řady vašich kolegů máte co porovnávat.

Je to místo, kde se máte možnost uvést širokému publiku a někdy i dost významným médiím. V tu chvíli vás už ale ani nenapadne být nervózní z toho, že je tam italský a britský Vogue a významné tváře z londýnské módní scény. Jediné, co prostě musíte, je udělat všechno nejlépe. Uvést se můžete jen jednou. Poté vám dojde, že k tomu všemu nyní potřebujete věřit v tu kolekci i v každý model zvlášť. Jedině tak ve vaší práci budou věřit ostatní.

Je to jako veliké zrcadlo, kde se musíte nebát podívat sám na sebe s odstupem a kritikou. A hodnotit se objektivně vedle jiných návrhářů. Protože tam už nikomu nic nenamluvíte, žádná dobře nafocená kolekce vám tady a teď nepomůže.

Veliký rozdíl je především asi v té zpětné vazbě. Venku dobře funguje press a taky se dbá na to, aby se pozvali lidé z oboru, kteří mladým designerům můžou něco dát, takže pro vás pak celá ta investice má velký význam a dopad ještě dalších několik měsíců po akci. Například díky Kyjevu jsem se seznámila s lidmi z Londýna, kteří už teď hrají v mé kariéře velkou roli.

Má z vašeho designérského pohledu například Mercedes-Benz Prague Fashion Weekend šanci srovnat krok s těmi zahraničními? Co by měli jeho zástupci změnit a naopak ještě více vyzdvihnout?

Vždycky tam šance jsou, jen je normální, že to bude chvíli trvat. Chybí nám hodně let a opět to bude chtít dávku trpělivosti a tvrdé práce. Ale věřím, že to může a bude fungovat.

Myslím, že co nám chybí, je nějaký osobní přístup, k naší historii a minulosti, ke kultuře. Nemá cenu hrát si na Londýn nebo Paříž, my jsme jiní a to čím a jak je právě důležité vyzdvihnout, ne potlačit. Pokud sem mají přijet zahraniční média a lidé z oboru, chtějí vidět to naše, co tu máme a jinde není. To je pro ně nové zajímavé a přitažlivé. Nemá cenu hrát si na něco, co nejsme.

Vidím, jak dobře to fungovalo na módním týdnu v Kyjevě. Pro lidi z Londýna jsou ti ukrajinský návrháři něčím zajímaví a neotřelí.

Co si myslíte o českých médiích píšících o módě? Snaží se pomáhat českým designérům k jejich popularitě nebo spíše naopak?

Asi záleží na konkrétním případu, ale obecně se asi stále neumíme přenést přes to, že co je zvenku a osvědčené, je nějakým způsobem lepší, než to co máme doma. Těžko říct, jestli bych tady teď dělala tenhle rozhovor, nežít a nestudovat v Paříži:-). Jestli mi rozumíte. Chce to nebát se vlastního názoru.

Myslíte si, že jednou bude sedět v kreativním křesle světové módní značky i český zástupce? Chtěla byste to být právě vy?

To je tak těžká otázka a na druhou stranu tak abstraktní, že pokud máte dost fantazie, lze si něco takového představit. Je to jednoduché, jednoho dne někdo přijde, zavolá a takovou práci vám nabídne. Je to možné, nehledě na to z jaké země jste. Pak tady ale hraje velkou roli právě třeba ta světově známá škola, kterou máte za sebou, a která vás jednoduše umí dostat do těch správných kruhů.

Co je ale jisté, že k tomu být takový kreativní ředitel, nestačí zdaleka být výborný a vnímavý umělec. Ten návrhář musí splňovat mnohem víc a nějak svými zkušenostmi prokázat, že je schopen vést po kreativní stránce tu značku k lepšímu. Jako každého majitele firmy, i u té módy je jeho hlavním úkolem, aby firma či dům profitoval, aby se více prodalo. Proto tento nástupce musí mít zejména velký cit pro to, co bude hit a co budou lidé připravení nosit a kupovat příští rok. Je to podle mě zodpovědnost, kterou, přiznám se, nevím, jestli bych vlastně chtěla nést na svých bedrech.

–

Děkuji Petře Ptáčkové za její čas a těším se na další úžasné kolekce, které budou vyprávět zase jiný fascinující pohádkový příběh.

Foto: Archiv firem