Narodila se 8. září v roce 1919 v Zákupech, kde v zámeckém pivovaru trávila dětství. Od roku 1948 však žila v exilu a do České republiky, nebo spíše do tehdejšího Československa se vrátila po Sametové revoluci v roce 1989. V exilu se zapojila do redakční činnosti a publikovala časopis československých exulantů Skutečnost, do kterého přispíval například Ferdinand Peroutka nebo Pavel Tigrid. I díky tomu poznala svého budoucího manžela Jana Mládka, tehdejšího člena Mezinárodního měnového fondu, uznávaného ekonoma, se kterým později založila nadaci podporující české výtvarné umělce.
Meda Mládková na dovolené v Portofinu, 60. léta.
Ve stejném roce, kdy potkala Jana Mládka, ji jeho přítel Jacques Kugel upozornil na Františka Kupku, který žil také v Paříži. Ten byl v té době v Československu odmítán a ve Francii nebyl příliš známý. Poté, co navštívila jeho ateliér, kam pak chodila jako dobrá známá, se do jeho děl zamilovala a rozhodla se, že ho proslaví po celém světě. Tento slib mu dala i ve chvíli, kdy Kupka v roce 1957 umíral. A splnila jej. Během let se jí podařilo shromáždit největší soukromou sbírku Kupkových děl na světě.
Když byl její manžel povolán do Washingtonu, studovala zde americkou literaturu a umění a společně se svým mužem začala budovat sbírku umění, jejíž kvalita brzy vešla v širší povědomí i díky četným návštěvníkům v domě Mládkových. Mezi jejich přátele a známé patřili manželé Peroutkovi a Brzezinští, nebo Madeleine Albrightová. Pro získání některých děl neváhali manželé Mládkovi podstoupit osobní oběti. Aby mohli zakoupit jedno z klíčových děl Františka Kupky Katedrála, prodali svůj dům v Georgetownu ve Washingtonu.
Meda Mládková u obrazu Katedrála, kvůli kterému prodali s manželem dům.
V roce 1975 se Meda Mládková podílela na výstavě Františka Kupky v Guggenheimově muzeu v New Yorku.
Po Sametové revoluci se vrátila do Čech, kde se zapojila do aktivit Občasnkého fora a zjišťovala, jaké jsou možnosti převezení sbírky do rodné vlasti. Mládková nesbírala pouze Kupkovy obrazy, ale například tvorbu Adrieny Šimotové, Karla Malicha nebo třeba Jiřího Koláře. Nákupem jejich děl tak umělcům, kteří za komunistického režimu nebyli v dobré finanční situaci, značně pomáhala.
U plastiky Karla Malicha během jeho poslední výstavy na Kampě.
Od roku 1990 usilovala Meda Mládková o získání vhodné budovy, která by sloužila jako stálá expozice její sbírky moderního středoevropského umění. Nakonec se jí po dlouhém úsilí a za velkého osobního nasazení podařilo až téměř po deseti letech získat zpustlé a zchátralé Sovovy mlýny na pražské Kampě, které jsou dnes známy jako Museum Kampa, které oficiálně otevřela v roce 2003. Poté, co je před prvním otevřením v roce 2002 zničila povodeň.
Medě Mládkové se tak podařilo české výtvarné umění, vystavované do té doby pouze v zahraničí, navrátit zpátky, kam patří.
Meda Mládková a Soňa Červená na Kampě v červnu 2017.
Její aktivity se ovšem neomezují pouze na Muzeum Kampa a nadační činnost. Iniciovala i opravu městské galerie v Hradci Králové podle původních plánů Josefa Gočára a nyní otevřela i Werichovu vilu, prostory na Kampě, které jsou věnovány dvojici Voskovec – Werich a jejich Osvobozenému divadlu.
Navzdory tomu, že Meda Mládková vždy usilovala o pomoci české kultuře, její cesta nebyla lehká. Město Praha dlouho dobu nechtělo svěřit chátrající budovu Werichovy vily do její péče, stejně tak to bylo předtím i se Sovovými mlýny. Sama Mládková říká, že s takovým odmítáním a zdlouhavými procesy se nikde jinde nesetkala. Navzdory tomu hýří obdivující energií i teď, v krásném věku 98. let.
Momentálně můžete na Kampě navštívit výstavu Manolo Blahnika, o které jsme psali již dříve, a která vám rozhodně nesmí uniknout. Ať už jste milovníci bot, nebo umění. Tato výstava totiž skloubí obojí.
Právě probíhající výstava Manolo Blahnika.
“Vydrží-li kultura, přežije národ.”
Tak zní motto Nadace Jana a Medy Mládkových. Tak se běžte podívat na Kampu, ať přežijeme. Nebo se alespoň dožijeme tak úctyhodného věku jako paní Meda.
