Stojím v tančírně Fraxos, kde vše začíná volbou královny každoročních oslav. Z veselice se postavy rozbíhají do všech koutů domu a mně rychle dochází, že tady něco nehraje. Podivnost je totiž jediným společným jmenovatelem téměř všech postav. Pravá tvář některých z nich postupně vyplouvá na povrch a já se ještě pozorněji snažím vypátrat možné důvody jejich jednání.
Divadelní představení Pomezí využívá konceptu tzv. imerzivního divadla, na který už jste mohli narazit v divadelních tipech redaktorky Nikoly. Spočívá v tom, že návštěvník se rozhodne, kam půjde a co uvidí, tím pádem si sám skládá vlastní verzi příběhu. Hlavním znakem takového divadla je interaktivita, a i když role diváků nemůže být v ději z podstaty věci nijak významná, člověk se stane součástí představení, nejen vnějším pozorovatelem. Zdrženlivější jedinci se tak mohou dostat do nekomfortních situací, herci si je ale nejdříve „oťukávají“ a poté volí, kam až mohou v komunikaci zajít.
Jedním z průkopníků formátu imerzivního divadla v Česku bylo představení Golem ve Vile Štvanice, nazkoušené podle knižní předlohy od Gustava Meyrinka. Menší prostor a výraznější náznaky usnadnily divákovi pochopení děje, Pomezí naopak pracuje s velkým množstvím linek a abstraktnějším pojetím. A také ještě o něco dynamičtějším.
Člověk opravdu cítí nefalšovaný strach, úlek i následnou úlevu a zapomíná, že je to jen hra. A i když v určitých chvílích převládá zmatení a nekonečný proud vnitřních otázek, po skončení představení má možnost poskládat jednotlivé střípky s ostatními a odchází s o něco utříděnějším, a hlavně silným zážitkem, který klasické divadlo málokdy nabídne. Pro velký úspěch se na podzim konají reprízy, pokud však chcete toto netradiční divadlo také zažít, neváhejte – vyprodáno bývá brzy.
V Pomezí hraje také Beata Kaňoková, autorka blogu Fashion Picanteria
