Poprosila jsem Karolínu, jestli bychom si spolu nemohly popovídat o Vídni. Módní obzory si totiž momentálně rozšiřuje na tamější akademii Universität für angewandte Kunst a zajímalo mě, jaké v ní zatím pobyt zanechal dojmy. Nakonec jsme se však dostaly až k jádru studentských problémů, k tomu, proč jiní závidí „umprumkářům“ Liběnu Rochovou, i k tomu, jak si představuje budoucnost…

 

Do Prahy jsi přijela z Vídně předvést svoji klauzurní práci na prvním jarním Designblok Premier Fashion Week. Co ti přinesla tato prezentace?

První proběhla v rámci školních klauzur před odbornou porotou, se kterou jsem mohla vést dialog, práci si obhájit. Na výstavě Artsemestr 2013 byl ale následně prezentován jen jeden model. Žádné velké reakce publika tedy nebyly. Nyní jsem kolekci předvedla kompletní a veřejně a jsem za tuto příležitost ráda.

Kolekci jsi tvořila na zadání, které znělo: „kontrasty“. VŠUP studuješ už čtvrtým rokem. Nevadí ti povinná témata?

Jedna věc je téma zadané, druhá téma osobní. Dostaneme heslo, které ale dává i určitou volnost. Například kontrast se dá pojmout z několika úhlů pohledu. Vždy si najdu něco, co mě v dané oblasti zajímá, nemám s tím žádný problém.

A měla jsi po dobu studia problém ve škole? Myslím s čímkoliv? Nebo období, kdy se nedařilo?

První dva roky pro mě byly těžké dost, protože jsem nastoupila do ateliéru, nevěděla jsem, jak vše funguje, neměla jsem takový přehled. Hledala jsem i sama v sobě. Před tím, než člověk nastoupí do školy, je zvyklý pracovat jinak, pak se musí přizpůsobit osvědčenému systému, rozvrhu.

Tvou vedoucí je Liběna Rochová, nejlepší profesorka oděvu v celé republice. Jak se ti s ní pracuje?

Liběna je obrovská osobnost. Je to profesionálka a samozřejmě si jí velmi vážím. Hodně nás podporuje, dá se říci, že náš ateliér funguje jako malá rodina. Během studia jsem se naučila hodně jak po profesní stránce, tak i po osobní.

Je všeobecně známo, že studenti jiných škol si právě na podporu „vaší“ Liběny stěžují. Možná i trochu žárlí, že jakmile někdo studuje pod ní, má větší šanci na úspěch…

O tomto problému tuším, ale osobně jsme se s podobnou žárlivostí nesetkala. Na druhou stranu Liběna Rochová měla po dlouhou dobu studio LR (na podporu designérů), kam mohl přijít kdokoliv, potkat se s ní, pobavit se o své práci… Nebo se mohl zúčastnit workshopů. My jsme nyní přímo jejími studenty. A je samozřejmé, že nás tak trochu mateřsky chrání. Věřím, že pokud je mladý návrhář vážně talentovaný a dělá dobré věci, pak je úplně jedno, kde studuje. Módní komunita v Čechách je malá a internet, respektive média v ní fungují s otevřenýma očima. Poslední dobou je navíc v Praze pro mladé designéry čím dál víc možností prezentovat se.

Z Prahy se zase vracíš do Vídně, kde momentálně studuješ na umělecké škole Angewandte. Předpokládám, že ses tam dostala díky studiu.

Ano, podala jsem si přihlášku v rámci programu Erasmus. Ateliér módy je zajímavý především osobnostmi, které jej vedly. Například Vivienne Westwood, Helmut Lang či Raf Simons, momentálně je vedoucím Bernhard Willhelm. Zajímavé je i studio architektury, které vede Zaha Hadid.

Podle jmen, která uvádíš, to vypadá na školu pro módní experimentátory. Jak se ti na ní líbí? Jak se třeba ztotožňuješ s její filozofií, co na ní je podle tvého pozorování nejlepší?

Nejzajímavější je jednoznačně vedoucí, Bernhard Willhelm. Jeho práce je hodně výrazná a velmi současná. Je to trochu jiný svět než ten, který mám zažitý. Sice přístup – přemýšlení o módě – zůstává stejný, ale odlišný je styl.

Ve Vídni jsi už měsíc. Pustila ses za tu dobu do praktické realizace?

Ano, začala jsem kolekci, kterou budu představovat na závěrečné přehlídce v červnu. Dělám celkem pět outfitů a před sebou mám dost práce, protože musím dohnat ostatní kolegy z ateliéru, kteří na svých kolekcích dělají už půl roku.

Jsi tam jediná „výměnná“ studentka ze zahraničí?

Se mnou je tam ještě slečna z Barcelony.

Vnímáš nějaký zásadní rozdíl v tom, jak vy dvě tvoříte?

Ona je hrozně zajímavá, srší veselou a pozitivní energií. Myslím, že Katalánci mají v krvi určitou lehkomyslnost a bezstarostnost. Nikam nechvátá, spíše než návrhářka je výtvarná umělkyně… Ale zatím nebyla větší prezentace, takže uvidíme, jak se vyvine.

A co ostatní kolegové z ateliéru? Vnímáš třeba diametrální rozdíly v technice? Jak se liší od té, kterou se učíte v Praze?

Ne, technicky děláme věci stejně. Také ve Vídni vše staví na dokonalé, precizní krejčovině. Mají skvěle vybavenou obrovskou dílnu, což je velké plus, které „umprumce“ bohužel chybí. Navíc mají jinou strukturu vedení atelierů. Skládá se z několika asistentů, technických a výtvarných, s nimiž máme možnost téměř kdykoliv konzultovat. Není to jako u nás, kde je vedoucí a vedle něj pouze jeden asistent. Bernhard Willhelm se objevuje jednou, dvakrát do měsíce.

Zásadní rozdíl je ale ve stylu. Jsou bláznivější, nemají strach. Pracují s potiskem, s různými materiály, vytvářejí si sami látky. Zrcadlí se v tom Bernhardův vliv.

O studentech se říká, že pořád dělají to samé. Využívají dost konceptů, a to je dobře. Proto přeci studujete oděv, učíte se s ním zacházet různými způsoby. Každopádně dokážeš odhadnout, co se v tobě přepne, až budeš muset prodávat? Dokážeš se přizpůsobit tomu, co budou chtít zákaznice, nebo zůstaneš nadále totálně svá, pravá umělkyně?

Myslím, že se to hodně odvíjí od vedení atelieru a jeho přístupu. Ale určitě to není o tom, že bychom byli moc konceptuální. Oděv by neměl být bezmyšlenkovitý, nemusí za ním nutně stát obsáhlý příběh, ale aspoň osobní důvod „proč“ nebo silná estetika. Není to jen kus látky, je to jazyk. Za světovými návrháři, značkami i módními domy stojí jasná idea. To, co oni říkají, co přinášejí a koho oslovují, to je důležité.

V tom je asi ten zásadní rozdíl mezi „studentem“ a „dospělým návrhářem“. Student do toho dá sebe, svoji myšlenku, své poslání. Většina designérů módního kolotoče míří na ni – na „ženu“, pro kterou tvoří.

Jsem ráda, že mám ještě studentskou „auru“, která mi dává svobodu nepřemýšlet na tím, jestli svou kolekci prodám, nebo ne. Na druhou stranu by měla být škola nastavena tak, že student experimentuje a experimentuje a za pět, šest let pomalu dojde k tomu, že diplomová práce je už vyvážený kompromis s nositelností. Jenže to je cesta.

Za propojení výtvarné stránky a byznysu teď bojuje Pavel Ivančic, který spojil svůj ateliér Módní tvorba s katedrou Marketingové komunikace a PR Fakulty sociálních věd UK. A to zrovna „prošvihneš“…

Už jsem si tím částečně prošla, protože jsem byla v zimním semestru u Pavla Ivančice na stáži. Ale je to celoroční projekt, jehož výstupem byly klauzurní inspirativní modely, na které se má teď navazovat nositelnými prodejními věcmi. Je to určitě skvělý nápad, ale zatím je v začátcích. Chce to čas.

Vloni jsi vyhrála soutěž Simply for Simple. Odměnou byla cesta na jednu z přehlídek pařížského týdne módy, konkrétně jsi jela před pár dny na Céline. Jak na tebe působil její formát – o tolik větší, než co známe odtud? Řekla sis například „tohle chci jednou také“?

Byla jsem překvapená architektonickou podobou – vše se odehrálo v kulise. Samotná přehlídka působila spíše komorněji, nijak velkolepě. Byla to velká inspirace.

Mířím tím k tomu, kde se vidíš třeba za deset let. V zavedené značce, nebo sama za sebe?

Deset let je dlouhá doba. Když přemýšlím na tím, jaké převraty se staly za poslední rok, nedokážu si vysnít, kde budu za takový čas. Ale mohla bych být zaběhnutější. Zkušeností spolupráce si chci projít určitě, stačí pracovní stáž… a dál se uvidí. Spolupráce mě lákají, umím si představit se s někým spojit a založit uvolněnější značku, odstartovat projekt…

Kdyby sis měla vybrat osobu ze současnosti nebo z historie, se kterou bys ráda na něčem pracovala, kdo by to byl?

Z historie mě fascinuje například Elsa Schiaparelli, nebo Madame Grès. Ale pokud bych měla mluvit o současnosti, nebráním se spolupráci s lidmi z jiných výtvarných oborů. Oděv je médium a jde propojit s čímkoliv.

To mě zase vrací k VŠUP, kde existuje ateliér Textilní tvorby, ale nevšimla jsem si, že by byl někdy propojen se studii návrhářskými.

To je i pro mě malá záhada. V zahraničí to například funguje tak, že lidé studují textil i návrhářství zároveň, nebo jsou ateliery na sebe vzájemně napojeny. Právě to je můj plán ve Vídni, kde mají skvělé dílny. Hodně mě láká udělat si vlastní materiál a následně ho zpracovat.

Funguje dnes mezi mladými návrháři konkurence?

Doufám, že ne. Všichni se podporujeme, žádné boje necítím. Se spolužáky trávím dost času, je nás málo, protože procházíme velkým sítem. Vážíme si sebe navzájem a jsme rozdílné osobnosti. Myslím, že nikdo nemá energii ani čas dělat problémy.

Předělávala jsi wrestlerské boty Bullets značky Baťa. Nezaujala tě obuv natolik, aby ses jí věnovala dál?

Líbí se mi, když si mohu celý look vytvořit sama, takže boty ještě plánuji. Hodně mě to baví, ale vzdělání mám především pro oděv.

Kolekci pro Designblok Premier Fashion Week jsi doplnila třemi pokrývkami hlavy. Co další doplňky – rukavice, kabelky?

Měla jsem možnost vytvořit tašky dvě, jedna doplňovala právě mé Bullets na podzimním Designbloku. U kabelek je nejsložitější výroba, tedy přístup ke speciálním strojům. S obuví je to obdobné, ale přehlídkové prototypy se občas dají „spíchnout na koleni“, čímž ale vyvstává problém převedení do reálné produkce. V Čechách chybí podpora ze strany průmyslu.

Před pár měsíci jsi měla v obchodě Simple instalaci triček kritizující plýtvání, snažíš se vybírat biomateriály. Je to pro tebe ekologie důležitá?

Snažím se nad tím přemýšlet a zpochybňovat tak masovou produkci. To bylo téma mé práce: masová produkce proti jednomu unikátnímu kousku, který je „vystavený“ ve stejně unikátním butiku.

Co od tebe můžeme čekat, až se vrátíš z Vídně?

Budou prázdniny a vzhledem k tomu, že jsem teď pracovala rok v kuse (za což jsem ale hrozně vděčná), tak bych si ráda užila slunce. Příští rok se pak budu věnovat diplomové práci. Uvidím, jestli v jejím rámci pojedu do zahraničí, nebo vyjedu sbírat zkušenosti až potom. Nemám pevný scénář, spíš jen sny.

–

Karolína Juříková studuje VŠUP v ateliéru Designu a obuvi Liběny Rochové. V loňském roce vyhrála soutěž Simply for Simple, představila projekt Simply 98 pieces, reedici Baťa Bullets a za dvanáct měsíců práce získala nominaci pro Objev roku cen Czech Grand Design 2012. Svoji klauzurní práci vytvořenou pod vedením Pavla Ivančice, u kterého byla v zimním semestru na stáži,  prezentovala na jarním Designblok Premier Fashion Week.


Foto: Soukromý archiv