Přenesme se do Itálie, období před vypuknutím první světové války zde ovládl nový umělecký směr – futurismus, jehož snahou bylo především zničit vše staré, zapomenout na tradice, objevy či známé nástroje. Módu považovali za velkého nepřítele a nechápali její smysl.

Umělci této doby se zaměřili především na pánský oděv, respektive sako, kterému vdechli zcela nový život. Pyšnilo se dekonstruktivním střihem, jinými klopami, minimem knoflíků a různými variabilními prvky. Giacomo Balla v té době navrhuje křiklavé kabelky, vějíře i vesty, které na první pohled připomínají abstraktní malbu.

S vypuknutím války přišla do Itálie snaha vytvářet oděvy vybízející k boji, Fortunato Depero prodává barevné vesty, jeho grafické designy jsou vyobrazeny na obálkách amerických časopisů Vanity Fair či Vogue. Tullio Crali přichází s novinkou – syntetickým sakem. Má výrazně kratší jednoduchý střih bez kapes, pouze jednu klopu a jeden pochromovaný knoflík. Stejně tak navrhuje asymetrické šaty z plsti pro dámy.

Snaha odstranit mezi lidmi sociální rozdíly vyvrcholila vznikem tzv. tuty neboli kombinézy, kterou navrhl Ernesto Michahelles známý jako Thayaht. Kombinéza byla k dostání pro muže i pro ženy.

Nevole vůči západnímu způsobu života a oblékání se také rozmohla v Sovětském svazu, kde bylo po válce malířství chápáno jako přežitek a naprostá zbytečnost. Hnutí tzv. produktivistů se obrátilo k designu, navrhovali nábytek i pracovní oděvy.

Architekt Vladimir Tatlin vytvořil praktický pracovní oděv trapézového střihu, který později doplnil o kabát se zvednutým límcem. Barbara Stepanova se vrhla na produkci sportovních úborů, které se ovšem oblékaly pouze na vysokých školách. Natália Gončarova či Soňa Delaunay si zase oblíbily práci technikou patchwork, jejich šaty či kabátky se dočkaly nemalého úspěchu.

Foto: Pinterest