Vzpomeňme například na Petru Kvitovou. Nehraje, leží někde na pláži daleko od lidí a snaží se syndrom vyhoření vyléčit. Jitka Čvančarová prý skončila na kapačkách s diagnózou tohoto syndromu. Nedávno nestárnoucí krásná herečka Jana Paulová přiznala toto období a nezapomeňme ani na úspěšnou operní pěvkyni Dagmar Peckovou. Jak je možné, že právě úspěšné ženy, často velmi bohaté, s atraktivním zaměstnáním dosáhnou bodu, kdy neví kudy kam, kdy se cítí na pokraji propasti, která má hluboké dno?
Když jsem se zeptala starší generace, co si pod touto “diagnózou” představují, odpověď byla jasná a strohá. Vy dnes nevíte, co roupama, my na takové blbosti neměli čas. Museli jsme pracovat, vychovávat vás a žít, jak nám většinou někdo tak trochu diktoval. Nebyly peníze, a když ano, nebylo co si za ně koupit.
Syndrom vyhoření byl poprvé popsán v roce 1974 H. Freudenbergerem v článku “Staff burnout” v časopise Journal of Social Issues. Wikipedie syndrom vyhoření popisuje jako psychický stav, prožitek vyčerpání. Vyskytuje se zvláště u profesí obsahujících práci s lidmi nebo alespoň kontakt s lidmi a závislost na jejich hodnocení. Klíčovou složkou syndromu je emoční vyčerpanost, kognitivní vyčerpání, „opotřebení“ a často i celková únava. Všechny hlavní složky syndromu vyhoření vycházejí z chronického stresu.
Není ale syndrom vyhoření zase jen nový trend, který nás má zviditelnit, získat sympatie okolí nebo je to nemoc dnešní doby, která nám nabízí až příliš mnoho. Schopní si peníze vydělají, koupit si za ně mohou cokoli, slávu získáte jedinou fotografií na sociální síti, kde můžete mít stovky přátel a necítit se tak osamoceni. Ale není právě tato jednoduchost, i když velká falešnost, ten hlavní důvod, proč tolik lidí trpí syndromem vyhoření? Proč jsme o něm neslýchali častěji v dobách minulých? Je zkrátka řada otázek, které mě trápí v souvislosti s touto diagnózou. Asi proto, že si občas, vlastně často, říkám, zda i mě tento syndrom nenavštívil.
Zabývám se trendy, píšu o věcech, o kterých se mluví a syndrom vyhoření je bohužel jedním z nich. Tedy v poslední době hned po integraci postižených dětí do normálního kolektivu. A právě to druhé nyní často a dokola omílané téma mi způsobuje onen pocit vyhoření. Možná tato diagnóza vždy nesouvisí jen se stresem, nenaplněním, vyčerpaností a opotřebením. Může souviset s lidskou ignorací, falešností, přetvářkou a nulovou empatií.
Doba je tvrdá a každý myslí hlavně sám na sebe, protože nikdo za něj jeho život žít nebude. K životu ale lidi a okolí potřebujeme, tak zkusme k němu být ohleduplnější, mluvit a to osobně ne přes sociální sítě. Buďme na chvilku zase staromódní a zkusit se lidsky a přijatelně zajímat o své okolí. Možná právě tím někoho nebo dokonce sebe před tímto zákeřným syndromem uchráníme a nebudeme končit na kapačkách či na nuselském mostě.
Zkuste tento trend vyškrtnout ze svého seznamu a přidat na něj raději nákup trendových tenisek, ve kterých čerpejte jarní energii nebo vysoké podpatky a protancovat celou noc.
Foto: Profimedia.cz
