Seděla jsem v nedalekém parku, cpala se tím výtečným sladkým, které jsem zapíjela hořkou kávou, když mi oči sklouzly k mladé slečně, která se právě rozhlížela po místě na sezení. A protože jsem samotná seděla u kulatého stolečku se třemi židlemi, začala jsem na ní gestikulovat, že si může přisednout. Ona ale zdrženlivě že né, ale zda bych jí mohla udělat fotku a v ruce svírala taštičku z Magnolia Bakery, ve které měla stejně jako já kávu a papírovou krabičku s Cupcakes.

Samozřejmě, povídám a udělám jí hned sérii fotek, aby si je pak za rohem mohla v klidu promazat a ponechat jen ty pěkné a povedené. Když jí vracím foťák, povídám: “Vy máte ráda seriál Sex ve městě, že jo?” slečně se roztáhnou zorničky, patrně ve stejné chvíli jako mě a začne přikyvovat. “Vy také?”ptá se mě. “Jasně!” povídám s doširoka roztaženým úsměvem.

No, ale to už spolu sedíme u toho stolečku, pijeme, kecáme o tom, kdo je nám ze seriálu nejbližší, kde jsme byly a proč milujeme New York. Měla jsem pocit, že si povídám se sebou samou, jen v hezčím vydání. Vyměnily jsme si facebookové adresy a za pár dní už spolu cupitaly do divadla na Broadway na představení Romeo a Julie, kde se v hlavní roli představila nám né příliš známá Condola Rashad, ale za to o to známější Orlando Bloom v roli Romea.

Při té hře, jsem nerozuměla jedinému slovu, ale to nevadilo, protože příběh je samozřejmě notoricky známý. Orlando mě o ruku nepožádal, ale to taky nevadí, protože já mám stejně zálusk na DiCapria. A lístek stál 87 USD plus taxa, ale ve mě se čecháčství nezapřelo, vytáhla jsem školní průkazku začala s ní mávat před pokladnou a lístek jsem měla na rozdíl od Sylvie (tak se ta holka jmenuje) za 22 USD. Takže můžu říct, že se mi představení ve všech směrech líbilo.

Dál jsem absolvovala také svou první vernisáž!!!! Ehm…no, asi takhle přátelé. Představovala jsem si to asi nějak tak, jak mi to předkládá seriál Sex ve městě, kde se na vernisáž  nebo něco podobného chodí téměř v každém dílu. Takže i já jsem se vyzbrojila garderóbou, navěsila jsem na sebe všechny módní doplňky, které se mi vešly do kufru a vyrazila jsem v doprovodu jedné z umělkyň jako její VIP host na vernisáž, kde se několik mladých umělců mělo svým způsobem vyjádřit k dopravě v Brooklynu. Za sebou jsem nechala fakt, že o umění vím velké kulové a že tohle je moment, kdy to, že neumím anglicky a neumím tak vyjádřit svůj názor, hraje pro mě :-)

Výstava byla instalována v malilinkém domečku uprostřed dětského hřiště (představte si Františkánskou zahradu v Praze, jak je uprostřed ten malý obchůdek a asi tak nějak to vypadalo). Jako VIP host jsem dostala jeden nápoj zdarma! (jinak 1 dcl vína 4 USD) Z ekonomických důvodů jsem proto raději zvolila láhev Heinekenu, která mi měla teoreticky vydržet na dýl a korzovala s ní od jedné slátanině ke druhé. V místnosti o velikosti konferenčního stolečku se tísnilo několik hladových bohémů nebo umělců chcete-li, kteří postávali u stolu s občerstvením a stejně jako já se cpali hroznovým vínem, sýrem a keksy, které byli oproti pití zdarma. Než jsem stihla, s výrazem idiota a v zoufalé snaze projevit zájem o umění, prohlédnout a přeložit text u dvou instalací, vytáhli nás pořadatelé ven (do děsné zimy), kde se měla na začátek konat jakási Performance (V širším a retrospektivním smyslu se pojmu užívá pro všechny formy uměleckého sdělení, které od počátku 60. let užívají jako výrazový nástroj živého předvádění před diváky nebo za účasti diváků.).

Starší žena, která mi připomínala zjevem i oblečením Lenku Kořínkovou, pobíhala po dětských prolejzačkách v rybářské síti a vykřikovala něco do rytmu bubnu, který jí při vystoupení doprovázel.

Měla jsem dost!

Když žena doskákala a dovykřikovala, tak už jsem se zpět na “vernisáž” nevracela. Ve slušivém, ale naprosto nehřejivém outfit-takže umrzajíc-sem počkala do konce raději venku na lavičce.

Toť můj zážitek z velkoměsta.

No a z kulturních akcí mě pak ještě čekala opera Anna Nicole (vlastním jménem Vickie Lynn Marshall 1967, byla americká filmová herečka, modelka a celebrita. Proslavila se jako Playmate, ale největší publicity se dočkala, když uzavřela sňatek s miliardářem J. Howardem Marshallem, který zemřel třináct měsíců po svatbě ve věku jedenadevadesáti let. Od té chvíle vedla vleklé soudní spory o majetek s nevlastními dětmi. Dne 8. února 2007 ji našli v hotelovém pokoji v bezvědomí, nepodařilo se ji přivést k životu. Nad tím, jak zemřela, se vznášela řada otazníků. Nakonec se zjistilo, že zemřela na předávkování léky) na kterou mě vzala již výše zmiňovaná umělkyně.

No, řeknu to asi takhle. Opera nebude úplně můj žánr. Budova divadla je v Brooklynu, je moderní a moc pěkná. Představení bylo vzhledem k diváckým reakcím asi vtipné, ale potvrdit to nemohu. Celé to bylo barevné, flitrované a působilo to laciným dojmem, což asi i mělo, vzhledem k tomu, kdo byla Anna Nicol (myšleno bez urážky).

A můj závěr? Jako zážitek hezký ale dojem to dlouhodobý nezanechalo po žádné stránce. Ovšem v porovnání s vernisáží? – BOMBA!

Vyražte na Broadway!

Pa, vaše Liz