Kanaďanka Sarah Sheehan není obyčejná módní bloggerka. Internetový deník o odívání sice má, ale zabývá se na něm starými střihy, jejich historií, sběratelstvím i prodejem. Když jsem si prohlížela její blog, nechápala jsem, jak je možné, že v jednu chvíli šel model od Alexandra McQueena pro Givenchy po mole a v druhou si ho mohly do nejmenšího detailu ušít všechny ženy, které si za pár dolarů koupily střih.

Časopisy distribuující střihy inspirované aktuální módou vychází již dvě stovky let. Například další sběratelka, bloggerka s přezdívkou Marywillia, počítá za svůj nejstarší kousek vydání Journal des Demoiselles z roku 1839. První odstupňovaný střih, tedy takový, jaký se používá dodnes, publikoval ale až Ebeneezer Butterick v roce 1863.

Přelomové postavení má v dějinách magazínů obsahujících tištěné konstrukce oděvů Vogue Patterns. Tato značka byla zavedena v rámci slavného Vogue v roce 1905, poté měnila majitele, ale dodnes existuje a je stále spojena s šířením střihů.

Už ve třicátých letech minulého století se ve vydáních Vogue Patterns objevovaly šaty inspirované tvorbou návrhářů, avšak zvrat nastal až na konci let padesátých. S novým konceptem Paris Originals mohly mít drahé šaty z dílen zvučných návrhářů všechny ženy, pokud byly schopné si je ušít.

Přizpůsobit Paříž Američankám

Skutečnost, že se do magazínů se střihy dostaly kousky od světových designérů, „odhalila“ jako první ve svém článku ze srpna roku 1949 pro Gettysburg Times Dorothy Rose. Začíná ho výmluvnými slovy: „Každá žena, která umí šít, může nyní nosit šaty navržené slavným pařížským couturiérem.“

Oním návrhářem nebyl nikdo jiný než Francouz Guy Laroche, který v té době pracoval pro Jeana Desses. Tak, jako dnes sedí v prvních řadách na přehlídkách nákupčí, na jeho prezentaci seděla i dáma z Vogue vybírající ideální střihy pro americké ženy. Líbil se jí pro ně kostkovaný komplet a kabát, uvedla ve svém textu americká novinářka.

Do dílny v New Yorku potom dorazily mušelínové části modelu se značkami pro šití i kompletní replika originálu se všemi detaily, jak píše Dorothy Rose, včetně „vnitřních pásků, dírek na knoflíky, podšívky, lemů, ozdobných okrajů a zdobení“. Švadleny v dílně musely repliku ušít znovu, tentokrát upravenou na běžné americké míry.

K té době můžeme datovat éru Vogue Patterns jakožto zdroje originálů z kolekcí, nikoliv však jediných veřejnosti dostupných střihů od významných návrhářů.

Originál na zakázku

Druhým velkým distributorem střihů byl a dodnes je magazín Jamese McCalla. Jeho čtyřstránkový titul The Queen: Illustrating McCall´s Bazaar Glove-Fitting Patterns existoval od roku 1870. Po Jamesově smrti se obsah „Královny“ změnil – ke střihům se přidaly praktické informace pro ženy – a časopis byl několikrát přejmenován, naposledy byl zkrácen na McCall´s.

V roce 1956 získal McCall´s pro svoji edici designérských vzorů návrháře Huberta de Givenchy. Podle popisku doprovázejícího vydání, které ve své sbírce schraňuje Sarah Sheehan, přiletěl do Ameriky kvůli speciální produkci sám de Givenchy. Respektoval při tom americký vkus a využíval tamní materiály. Stejný postup dodržel s největší pravděpodobností i Pierre Cardin, jehož limitovaná kolekce šesti střihů se v McCall´s objevila v roce 1958.

Hlavní rozdíl mezi designérskými liniemi časopisu McCall´s a Vogue Patterns je tedy logicky v tom, že zatímco pro jeden titul návrhář vytvoří samostatnou linii, druhý přináší novinky z mola, pouze je přizpůsobuje americkým siluetám.

Stejného principu jako McCall´s využila o polovinu století později i německá Burda, oblíbená i v Čechách. Pro svoji speciální edici povolala před dvěma lety Karla Lagerfelda.

Pro vintage kousky k šicímu stroji

Jméno McCall dnes reprezentuje vydavatelství zahrnující několik titulů, od roku 2001 do něj patří i společnost propagátora stupňovaných střihů Ebeneezera Buttericka. Ten v šedesátých letech od Condé Nast odkoupil Vogue Patterns a od té doby designérské střihy vydával sám.

Magazín vzory rozdělené do kategorií podle původu a zralosti návrháře vždy nabízel na základě placené licence. Během let si tak mohly jeho odběratelky šít modely, které viděly na prezentacích Yvese Saint Laurenta, Gianniho Versace, Johna Galliana i Alexandera McQueena pro dům Givenchy, a dalších.

Všechny zmíněné má ve své sbírce i Sarah Sheehan. Prostřednictvím portálu etsy.com pak prodává kupříkladu návody na ušití halenky Kenza Takady z edice „Butterick Young Designer“ z roku 1970, jejichž cena v přepočtu činí 307 korun. Kalhotový kostým Albera Elbaze pro značku Guy Laroche vás vyjde na 820 korun, de Givenchyho večerní šaty i s kabátkem z roku 1970 pro McCall´s na necelou pětistovku.

Samozřejmě, k ceně výsledného produktu musíme připočítat i materiál. Na kostýmek značky Dior budou zapotřebí tři metry látky, kvalita bude dostatečná při ceně 700 korun za metr, připočítáme rovnou i podšívku za 200 korun za metr. Tudíž 2 700 korun za látku plus 400 korun, které požaduje Sarah Sheehan za střih. Výsledná částka je 3 100 korun za „vintage Dior“ z 80. let. 

A co dnes?

Online verze titulu Vogue Patterns momentálně nabízí v rámci edice zavedené v 60. letech, Vogue American Designer, šaty Donny Karan pro DKNY, Anne Sui i dua Badgley Mischka. Střih na šaty od světových jmen, zachovávající jejich charakteristický rukopis, si tak můžete pořídit za cenu okolo 20 dolarů. Provedeme-li stejné výpočty jako u vintage kostýmku Dior, vyjde vás takový model opět přibližně na 3 tisíce korun.

Faktem zůstává, že při přešívání originálů z původních kolekcí i tvoření pro magazín navrženého kusu odpadá vzrušení z lovení raritních šatů v ulicích, stejně jako pocit na těle, který byl při návrhářem zvoleném materiálu nepochybně jiný. Varianta vlastní tvorby je nejvhodnější pro ty, kterým se jednoduše líbí vzhled, ale nedokáží ho napodobit bez prefabrikovaného střihu.

A kterým nebude chybět štítek s logem slavné značky…


Foto: etsy.com